Noční Změny

 

Z nočních směn 2020

 

 

Ty, které za to stojí, věnuji babičce a všem koho potěší.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fascinace básničkami mi posloužila k sebereflexi a čištění podvědomí. Psal jsem je v polobdělém stavu a pokud jsem se nakonec rozhodl že překročí hranice zápisníku, doufám že i přes svůj mnohdy zvláštní, někdy až zatrpkly sarkastický charakter, mohou být i přínosem, tak jako byly pro mě.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Holub

Chladného večera zkroušeně na chodníku smutný holub.

Je krásné nové ráno, na chodníku už jen tělo holubí, leží a připomíná, že holub byl a už není.

Že realita se stále mění.

Je krásné ráno, krásné-li je pro holuba, když není? Nikdo neví, ale krásné je, jak slza rosy na trávě či na tváři, jež tiše skapává v radosti či smutku a k poledni není.

Není holub, není krásného rána, zemřelo, zemřelo jednou pro vždy! Žilo a trpělo, už nikdy se nevrátí! Jaká absurdita, jaká bolest! Hnusné, hnusné poledne! nechci je vidět, již není tu pro mne! chci smrt! Chci také skončit! Skončit pro holuba, pro ráno včerejší!

 

(Tisíce krásných rán, tisíce biče ran a každé, každá končí, proč se tím soužiti?)

 

Žlutá

Směji se realitě, protože je absurdní

Směji se absurditě, přestože je krutá

Tak jako zrádná Ortenova záře žlutá.

Mám strach že shořet na prach někdy strašně

 bych si přál

V plamenech šíleně a trpce, básní bych se smál.

Svíjel bych se v agonii, té krásné květině.

Však stejně neuniknu

To smrtí jedině

 

 

 

Růžek naděje

Co vidíš při pohledu do zrcadla?

Snad čistou břitvu, na zem spadla.

A z dálky slyším naději, jak volá na mně

Matěji!

Trochu života do toho umírání.

 

 

Dvakrát měř a jednou řež

Viděl jsem člověka, jak šel si holit tvář

Žiletka padá na zem, krvavý kalamář

Však mohl mít, mohl mít tvář novou, ne bledou, strach a oči v sloup

Kdyby jen věřil, a tahy lépe měřil, tou žiletkou.

 

 

Zmučená

Potichu, poslouchej, co duše tvá ti říká.

Já nevím, neslyším, jen zmučeně hýká a vězí v ní dýka.

 

 

Ve mně

Co nachází se na dně země? 

Co nachází se ve mně?

Poklad?

Nebo hrob?

Hnízdiště všech zlob?

Kolik je tam dobroty a ctnosti?

Kolik?

Kolik zkaženosti?

Zapšklosti a zlosti?

 

V bludišti bolesti, pasti a rozcestí,

mnohokrát skončíš na scestí.

 

V hlíně

V zemi

V duši.

 

Co najdeš tam, až jednou zastavíš a skončíš sám?

 

 

Jsme zlí?

Třeba je člověk jako Zemně, uvnitř krutý a neobyvatelný, pouze na povrchu se dá něco hezkého najít, proto se bojí samoty

 

 

Smutný

Přišel Smutný,

ze tmy se vynořil.

 

Přišel smutný

a vesele hovořil.

 

Přátelsky žertoval, 

svrchu se smál.

 

Pak se zas vytratil,

zpět do tmy ponořil.

 

 

Žít

Nevím, kdo jsem

a co tu dělám.

 

Nevím, kam mířím, 

nevím co hledám.

 

Vím jen že věřím.

Věřím?

Věřit chci!

 

Nechci, co nemám,

toužím se učit, poznati.

 

V poznání smysl, propůjčen životu.

Mám rád!

Proto jsem tu.

 

 

Únava

Netoužím žíti život věčný,

chtěl bych být jenom užitečný.

 

Chci dělat radost, chci mít rád!

Jenže chce se mi 

jen strašně spát

 

 

Alkoholik

Hej ty!

Notorický alkoholiku

Když únava se plíží

 

Hej ty!

Kopeš hrob vlastnímu pomníku

Nad prázdnou flaškou vlastní duše, zarudlé oči se ti klíží.

 

Hej ty!

Z života není úniku.

Čekáš, zda tvůj konec se již blíží?

Stále jen více život tíží.

 

(Inspiraci děkuji)

 

Zmizelá

Zmizela napsaná báseň,

ta hezká, nejhezčí!

 

Básnička o životě, 

o něze,

o bolesti.

 

Básnička o smutku,

o písni, a strastiplné cestě.

 

Nemůžeš litovat,

že chodíš v jiné vestě.

 

Básnička mizí

a mizí spoustu věcí.

 

Ač mizí v zapomnění

jsou stále s námi přeci.

 

Jsou s námi hřejí, těší,

 

bolí, pálí,

ač dávno zmizely nám v dáli,

co chtěly, už nám daly.

 

 

Jedna báseň

Život, jedna báseň

anebo je jich více?

Jen prozři!

Jsou jich na tisíce.

 

Než jednou zhasne svíce,

a nebudou již více

Pro tebe, 

odletíš,

možná do nebe.

 

Prozři a sleduj, sleduj básníku!

Uč se a raduj,

dokud jsi tu.

 

 

Mimo

Jsi asi dobře mimo,

když čteš si vlastní báseň

a náhle v úleku, že žádná nepřibyla,

myšlenkou ohlédnout.

Áá

Ona už tu byla.

 

 

Malinká

V tvé mysli mnoho hlasů

A ty v nich hledáš spásu

 

V tvé mysli mnoho hlasů

snad najdeš vnitřní krásu

 

Ponořen v roji vlasů

A roji myšlenek

 

Nádherná hudba, melodie

Pestrá veselá harmonie

 

pro jednou, 

myslí unavenou

A bezednou

 

Cítíš proud, lehce dýcháš.

Ta náhlá spokojenost, již nenaříkáš.

 

Když jedna bolest zmizela a druhá tiše spinká.

 

Jenom se raduj na chvilku!

A jí říkej malinká.

 

Na čisté obloze ranní, chvíli po svítání, I slunce v pozdrav ti uklání.

 

Opětuj bez váhání.

a kolébá tě spánek

 

K večeru vzbudí tě

jen lehký něžný vánek

 

 

Šikana

Klinická smrt 

Šípková Růženka

zrcadlo zdravíš nenávistným pohledem 

Sám se sebou jsi

 nenávistně rozveden

 

Píchl ses o trn, růže ze srdce, černá.

Klinická smrt, mechanicky ve spánku.

A ústa němá.

 

Ve stavu klinické smrti bez cíle a se zničenou pýchou jež tě nenávidí.

Přijímáš svoji roli, nepřijímáš se mezi lidi

Násilně odpojen sám sebou odhozen a pohnojen.

Nenávistná muzika 

A černý květ

Zanevřels na celý svět.

 

Dlouho jsi sel a teď sklízíš.

bolestné probuzení

S hrdostí čel zostuzení.

 

Život je absurdní

Život je báseň

Raduj se bezelstně.

Bolest je sladká

jak světlo svíce.

A pochodeň 

Osvětlí cestu 

Úsměv na líci.

 

Více už nespící nový květ, 

malé poupě

Krásný je svět!

 

 

Výsledkem šikany

Výsledkem šikany může být:

Klinická smrt.

Nenávistný pozdrav zrcadla.

Zničená hrdost na zem upadla.

Sám k sobě zmrd.

Růženka píchla se o trn,

trn černé růže z vlastního srdce

řeže a pálí trpce.

Rozchod sám se sebou

a na smrt nenáviděn.

Proč je tak neschopný!

Zle šeptá pýcha tvá.

Jak nechceš býti viděn

a duši tvou

pomalu hltí tma.

Proč, proč jen já musím být!

A proč ta pýcha, jen nechce povolit

A proč ten strach

A proč ta zášť

Snad jsem si umřít přál?

Tíživý plášť.

A přestat existovat

Copak má někdo právo

se k sobě takhle chovat?

 

 

Pomsta

Pomsta je sladká

Není

Nevoní po jehličí

Pomsta ti život změní

Pomsta tě zničí

 

 

Scestí

Někdy snad člověk zapomene, že má rád,

pak může v temných kruzích bloudívat.

 

Bludištěm do noci, není mu pomoci,

kdo nevěří,

nevěda s ďáblem večeří

 

a propadá se v hřích,

a bylo mnoho jich.

 

A neví, proč tam spad.

Tak krásné je,

mít rád!

 

 

Kus ráje

Mezi autobusovou zastávkou a plechovou halou

malý kus ráje,

našel jsem mítinku malou.

Polom mechem porostlý, a stromy zkraje. 

Nádherné ráno a zpěv ptáků.

Za předčítání básní

vůně oblaků

duši rozjasní.  

Co víc si přát!

 

 

Plamínek

Duše má volá o pomoc,

když konstantně ji týrám,

je toho na ní trochu moc,

snad zevnitř neumírám.

 

Když se sám srážím na kolena,

v pochybách dopadám,

kdy duše bude uvolněna,

kdy už jí pokoj dám?

 

Každá bolest ji táhne k zemi,

a v roji vzpomínek

snažím se křísit marně

slabounký plamínek.

 

Snad skomírá tak dlouho,

aby se rozžhnul

(Ó touho!)

o to víc!

Aby vzplanul,

a zavil na měsíc,

jako vlk,

z plných plic!

 

 

Filozofická sebevražda

Já chtěl jsem býti filozofem,

zastávat názory.

Jak je to ale vtipné,

já chtěl se s nimi sžít, chtěl jsem v nich najít pravdu

a nad zlem zvítězit.

Však názory se mění,

plynou den ode dne.

Ty, co jsem včera hájil

odpluly ode mne.

Jako ta nálada,

jako ten pocit,

můžu snad věřit,

že teď jsem procit?

 

Se svými názory, chtěl jsem se identifikovat,

chtěl jsem se jimi hájit,

chtěl jsem se za ně schovat.

 

Jsou pryč jak nálada, jsou pryč jak poledne.

Jsou pryč! Pryč ode mne!

 

Nebyly moje, byly jen včerejší,

a možná přijdou zítra,

a možná přijdou jiné.

 

Jak voda údolím, jak potůček, jak mrak, či jako žlutý pták.

Jako mé dnešní Já – ano, je to tak.

 

 

Temperament

Chtěl bych mít silný temperament,

ne s každým souhlasit.

 

Chtěl bych mít také kuráž

svou touhu uhasit.

 

Chci vzbudit vnitřní plamen,

chci se radovat a smát

 

Chci do řeky hodit kámen,

chci o život se prát!

 

Pro sebe, pro život, pro druhé!

 

 

Děťátku

Neplakej děťátko, zrovna narozené.

Neplakej děťátko stranou pohozené.

 

Sotva se děťátko narodí a hned jej někdo pohodí,

tak už to v životě chodí

 

vznikl-li z kolektivního bytí,

teď ale každý sám musíme žíti.

 

Jednou jsme byli bez starosti,

teď berem kříž.

A každý sám učí se, jak jen může.

Teď! Už ti nikdo nepomůže.

Už nejsme k sobě blíž.

 

 

Slepý

Celý život budeš jen ve tmě tápat

slepý, hluchý, a nebudeš nic chápat.

 

Když něco zahlédneš, bude to iluze v mlze,

co hned se vytratí, jen krátce zazubí se drze.

 

 

Nechápavý

Nechápavý stojí opodál,

vždy stojí opodál, nikdy ne blíž, nikdy ne dál.

 

Stojí a nechápe, zdráhá se vykročit.

Zda má-li přijít blíž, či utéci?

Nějak se z toho vytočit.

 

Leckdy tak stojí. Stojí i celý život dlouhý.

Nikdy nic nechápe a nesplní své touhy.

 

 

Poupě z bolesti

Znám ty lidi.

Třeba je jejich poupě krásné, roste však z bolesti.

A málokteré si k světlu cestu proklestí,

většina končívá jich na scestí.

 

Nikdo se o nich nedozví, a nikdo nepoví,

snad leda prochcané hřbitovy

 

Či žiletky v hlíně na zemi, rvačka, umělá světla, rtěnka od krve, noční výkřik nebo vyděšená krysa prchající do tmy špinavého kanálu.

 

 

Pochyby

Pochybuješ o sobě

O své vlastní osobě

 

Zda dobře vynikne, v téhle podobě?

Anebo zanikne, lepší by byla v jiné obdobě?

 

V chaosu vlastní mysli, běhají žlutí sysli, 

Zdupané záhony

A zrádné náhony

 

Co si tam vypěstuješ, to taky sklízet budeš,

pěstovat pochyby a nenávist, to špatnou cestou půjdeš.

 

 

Na noční směně

Co dá se toho na noční směně najít,

co dá se toho ztratit,

celou mysl probloumat,

a život od základů zhatit.

Anebo něco prozkoumat,

třeba to bude platit.

Jen občas, když člověk v dáli bloumá a příliš svoji mysl zkoumá, tak se zakoumá, 

že už neví kudy kam, kudy dál a kudy zpátky, neví, co je život jeho, neví, co je pravda.

Jen náladu pojímat, snažit se tomu smát, 

chtěl bych se znovu naučit, si jako dítě hrát.

 

Nevině a zle.

 

 

Les

Procházíš, snad rajskou zahradou, s pocitem blaženým, to snad zdá se mi.

Vždyť to je ráj! - ač jsem na Zemi.

 

Rozlehlý hustý les, země posetá květy bílými,

rozléhá se zde libá vůně a zpěv ptáků.

 

Pohleď však, na každém stromě visí oběšenec, s pažemi holými

 

A těch much oblaků!

 

Jak mohl jsi je přehlédnout? Měls oči zavřené.

A zkapává krev do květů.

Snad vše je zkažené.

 

Hrůza, krev je tu cítit ve vzduchu, ulpívá na kůži a stéká do očí.

Máš tu krev! Máš krev na rukou, jen pohlédni!

Pozvedni obočí.

Ano, i ty, neboj se, prohlédni!

 

Prve jsi neviděl, prve jsi netušil, někdo krásný tvůj sen sprostě porušil.

Toť umrlec, toť květ, pramen bolesti to byl,

nakonec k tobě cestu proklestil.

 

Krásný byl svět, teď děs je všude, zda najdeš si svůj strom? Někde tu bude.

 

--

 

Však proč si zoufat, vždyť květy voňavé, vždyť zpěv ptáků, láska a klid! Co jsi je viděl prve.

 

Těžké si zvyknout, mísí se s palčivým tím pachem bolesti a krve.

 

Ta krása nezmizela, stále tě obklopuje,

musíš ji vidět jen, a znovu oči nezavírat.

Obtížně se ztracená víra obnovuje.

Jen otupěle neumírat!

Musíš se rozhodnout, znovu i dobro vidět

kolem sebe, i uvnitř, ano, skrývá se tam nebe.

Netřeba přespříliš se stydět.

 

 

Ideály

Co je idealista bez ideálů?

 

Je vodou z vyschlého pramene,

pohledem slepého.

 

Je stínem náhrobního kamene,

úsměvem mrtvého.

 

Je kouřem vyhaslého plamene,

cosi slabého a tenkého.

 

Ani výr není bez víry výrem.

 

 

Modré vlasy

Muzika ze sluchátek, prolévá autobus,

v obličeji maska a modré vlasy.

Co tají asi? Zda tají mnoho krásy?

Zda viděla již světa kus, zda tají bolest, odboj, nebo hnus?

Hnus nad tím, co již viděla, a za svět by se styděla.

Na obličeji maska, modré vlasy, zda tají světu mnoho krásy 

a bolesti, před ní je dlouhá cesta, život, jímž snad se proklestí.

 

Ale kam? Ke štěstí?

 

 

Nevěsta

Mám před sebou dlouhou cestu.

Ne, krásnou nevěstu.

Její bílý šat je černý

a v ruce třímá kosu.

Je to kosa nebo bič?

Jen jí já budu věrný.

Ve vlasech třpytivou má rosu.

Za ní teď mám jít pryč.

Jí mám teď následovat.

Já neznám její jméno.

Mám do hrobu se schovat?

Je-li to život, je-li to smrt, bolest, radost, či cesta?

Jaké má pro mne věno?

Pověz osude

Má nevěsta

 

 

V Ústavu

Chtěl bych rozvít svůj potenciál v plném květu

a ukázat jej celičkému světu.

 

Ukázat jej celému tomu mému

ústavu léčebnému.

 

Jenže se rozbitě v rohu klepu,

nevím, jak překonat mám

tu sžírající trému.

K břichu nohy přitažené, v dřepu,

bloudím tu nahý a sám –

Nikdo mně nechápe!

Povídám.

 

 

Vhodný dezert na závěr: Portishead - Roseland New York City

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Otlouká se životem život o život.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

I v kanálu je světlo od mříží, když se topíš ve sračkách.

 

 

Vem si život

Vem si můj život už se mi nelíbí

Je starý děravý samá záplata

Chtěl bych nějaký lepší, byl-li by?

Tenhle je vhodný tak pro Kata

 

 

Válka růží

Ze srdce vykvet mi černý zlý květ,

okvětím zaclonil celý můj svět.

Chci zpět nevinnost svou, bože,

chci se navrátit na rajské lože!

Že nevinnost nebyla? Že váza se rozbila?

Každá karta má dvě strany.

Bože?

Obě jsou ve hře, srdce, i nože.

Jsem jako rozervaný!

Roste květ z víry, zacelit díry.

Bože!

Krev! 

Nože! 

Ó bože!

Bezbože, bez lože

 

Mlč zlý květe, sleduj světe,

zdravý bílý lépe kvete,

s čepelí se tetelí,

zmije, zda ho uřkne-li?!

Sílu víru spásu!

Najít v sobě krásu.

Najít krásu všude. Ó světe

A lásku, i když se všechno plete.

-

Slyšíš běsnění bezústých můr v podsvětí? Třeba jsme všichni tvorové prokletí!

A v každém něžném citu, je špička ostrého břitu.

Nečekej pomoc shůry jsou tam jen noční můry.

--

A v každém něžném vánku, trocha omamného spánku,

snáší se na beránku, snad bys nezapomněl.

-

Beránek stažený z kůže, řekni mi, kdo za to může!

Bys opomněl?

--

Ach!

Proč topíš se v dvojitých hrách!

Stáhly jej pochyby vole, to ony drží tě dole!

---

Už roky čekám tu na pomoc shůry a zatím létají jen noční můry.

--

Vždyť jsou to andělé! Copak je nevidíš?

To děláš sám, tím že jim závidíš!

Měníš je pýchou svou, strašlivou a zlou!

---

A ty budeš začínat s dvojitou hrou?

Tohle je k zlosti, pánbůh mi na hlavu háže jen kosti.

--

Pohleď, se rozhlédni trochu, všude jsou trávníky, zahrady hochu!

--

A v zahradách lvi trhají na kusy, každého, ať si to zakusí.

A sami podlehnou zkáze lovců střel,

anebo hladu,

či palbě z děl.

Umíraj první, ti neviní vzadu.

Zahubit zničit a nastolit zkázu, rozbít tu odpornou vázu

plnou jedu, však to svedu!

--

Podívej, jak matka stará se o dítě, bylo by šťastné, brečí že se bojí tě.

Podívej na krásu podívej na lásku, jak se ti odráží v kulatém oblázku!

Však oba bratři jsme vezmi mne za ruku, každý jen nosíme jinačí paruku.

--

V oblacích mrak, pták přišel o zobák, to tak udělám z tebe vrak!

**

A zaburácel hrom to hrobový je zlom a déšť duní.

Vítr burácí a rve stromům kořeny.

Zapletl růže, jsou do sebe složeny.

Spleteny v jeden zamotaný celek, co chaoticky voní.

**

Příteli krvácím k tobě se obracím

Ó bože, navrať mi mého klidného lože,

duše má dvojaká, jsem zmaten, slzy roní.

 

Byla růže bílá, s černou se teď slila, nemohu pomoci, řekli to proroci.

 

Kdybys nezkusil rajského ovoce, 

byl bys spokojen jak ryba v potoce.

Nic bys netušil, skromně bys plaval, 

nemusel sledovat celý ten kravál, 

neměl bys myšlenek odporných nával.

Nevěděl bys že zlo je,

neznal bys dobro ani,

tak jako kopička hnoje

držel bys život v dlani –

Bezmyšlenkovitě hbitě zlý bys byl, a zkázu působil.

Stejně byl bys i dobrý tak, 

hleděl bys nevině, hleděl bys bezelstně, hleděl do oblak.

Nechal bys život volně plynout, nechal bys staré bolesti hynout, nechal bys plynout sám sebe, 

a nestaral se nic, kde je peklo a kde nebe.

Jenže jsi po vědění toužil a máš ho tedy míti, ne abys pořád se jen soužil, třeba k lepšímu je žíti.

Proto to vědění máš, 

jen na tobě záleží, co s ním uděláš.

Sám sebe rozvíjet můžeš

na všechny nekonečné strany.

Je na tobě, co ještě zmůžeš,

z které to vezmeš hrany

a úhlu pohledu, 

ve svém dokonalém šílenství, co vidíš v dohledu?

Co vidíš těsně za ním?

Jen vykroč odhodlaně,

když tiše v hlubinách bdím,

a naber vůli v dlaně.

 

(Inspirace: Války růží, 1945–1487, zmínka přečtená na ceduli v parku)

Z podsvětí

K šílenství tě dohání, bolestné skučivé vzlyky

z podsvětí vlastní duše.

Slepě se potácíš a hluše.

Od láhvi k láhvi, topit se, dělat okliky.

Bolestí pláčeš a krvácíš.

Vyříznout nožem na protest.

A vzteky praštit sebou o zem.

Snad se někdy k bohu obracíš.

Prosíš o odpuštění i o trest.

Rázem

teď v šílenství se svíjíš, potácíš

Všichni všude je bolest

co uvnitř rezonuje.

Chvíli slábne, chvíli sílí.

Roztrhá tě zevnitř až na duši si sáhne,

záclony postahuje.

Až na dno cílí.

Tam tu zmučenost dorazí

a kůži stáhne.

 

 

Děti

Proč děti skáčou ze střech?

a je jim pětadvacet

I více

Člověku se chce zvracet 

na tohle hledíce.

A nepokrytě brečet,

nezbývá než se modlit, a v té krvi klečet.

 

 

K Nebesům

Chtěl jsem se vydat k nebesům

Ale zaspal jsem a ujel mi vlak.

Tak jsem šel pěšky trním,

ale brány mi zavřeli.

Tak tu zdrceně sedím, se vzlykem hledím do sebe

Chtěl jsem se dostat do nebe.

 

 

Římsa

Když jsem ji naposled viděl,

klečela na okenní římse.

Snad se tam modlila?

Jaký má životní úděl?

A já modlím se.

 

Na okenní římse klečela,

pod ní jen modrá obloha,

slyšel jsem, jak tiše brečela

– kam se ta naděj poděla?

Snad se i změnila náhle, okenní římsy poloha,

život je někdy karabáč, rozpálený do běla.

 

 

Neživých hříšníků. . .

Na co sáhnu všechno zkazím, v hlavě mám jen pochyby,

komplexy o nichž ani nevím,

jsem odpad společnosti.

Celá má osobnost výsledkem je boží chyby.

Nevěřím, že se kdy změním,

spíš zpiju se do věčnosti.

 

Nahodím smyčku, udělám kličku,

zahodím celou svou podobu,

však stejně hodí se tak leda do hrobu.

Visím jen na vlásku, visím jen na krajíčku.

 

Zhřešil jsem a zničil mnoho životů

a ten svůj v plné čáře, 

teď zhřeším ještě víc,

to co uvidím za chviličku

nebude nebeská záře.

 

Poslední nádech z plných plic.

Pak tma a propast a nic víc.

Jen hřích a poslední

hysterický smích.

 

 

Nešťastné manželství

Po cestě do nebe, zakop jsem o vlastní nohu

pečlivě nastraženou.

Skončil jsem v trnitém keři hlohu,

skončil jsem s mojí ženou.

 

 

Sarkasmus

Můj humor i můj smutek vychází ze stejného místa.

V hlavě mi hučí krev, sarkasmus opět se na útok chystá.

 

V bolestech umírají duše.

Jestli ne všichni, trpí většina lidí,

nechápu co každý na tomhle světě vidí.

Smrtka tu ve spěchu kluše.

 

Nestíhá lidi kosit,

Musí teď samopal nosit.

 

Všichni jsme uvnitř špatní a zkažení.

Sami se ničíme, jsme splašený bestie,

odporný zrůdy jen do sebe stažený.

Zda stud nás polije,

když horror stažený z kůže nám na tváři rozzáří úsměv zkažený.

 

Za záměry zdánlivě čestnými 

stojí sobecké procesy v podvědomí.

A zničil jsem i ty pokřivené rýmy.

Crimson (Karmínový buran) je způli nevidomý. 

 

A třesky plesky stejně je tu hezky!

 

 

Přiznání inspirace

S Ortenem souzním 

A magor jsem taky

Když v básních blouzním

Hruška mi sladce voní

Padají těžké černé mraky

Končím však pod jabloní

Když si tak pod jabloní klečím

Sám dobře vím, komu zaprvé vděčím

 

 

Černej Žid

Jsem černej, zrzavej, a blbej žid,

prodej mě do otroctví,

tak můžeš na mě vytěžit,

krev na rukou mých tkví.

 

Jsem vyvrhel bez práva, co pořád jen nadává. 

Jsem uprchlík bez ničeho, z domova odcizený.

Přišel jsem od hranic, přišel jsem vám brát ženy.

Jsem ten, co si s peklem zahrává.

 

Neznám něžného citu, jsem amorální a podlý.

Jsem ztělesněné čisté zlo.

Jsem nastavené zrcadlo.

Měl bys mně zastřelit, jinak skončíš na zemi bodlý.

 

Zastřelit na hranicích,

já nemám srdce, nemám v plicích,

někde mi upadlo

a rozbilo se,

jsem totiž zrcadlo,

nedržím v jednom kuse.

 

Zrcadlo tvojí morálky, když tiše hledím, hledím do dálky.

Míval jsem rodinu, žila však v krvavém proudu, usoužila se hlady.

Ale já netruchlím, přeci jsem z nejhorších zlosynů rodu, ke všem otáčím se zády.

 

Jsem žena, zrozena k tomu, abys mne mohl utiskovat a já ti musela sloužit.

Jsem muž, jsem tyran, odporný patriarcha, a zasloužím si taky zažít, zasloužím se soužit.

 

Jsem nižší třída

Jsem odpad společnosti

Jsem ztělesněná bída

Prohnilé jsou mé kosti

 

Nechodím do kostela,

uctívám satana.

U pasu se mi houpá

krvavá katana.

 

Jsem vrahoun neviňátek

a sám jsem vinný vším.

Jsem potupou vlastních matek,

ve hříchu plně dlím.

 

Ať jsem třeba křesťan, a denně modlím se

Ať jsem třeba sebevrah stojící na římse

Ať jsem třeba srab, klepu a bojím se

Ať jsem snad poctivý a čestný, pokorně kaji se

 

– Mám na rukou krev.

 

Jsem zrcadlo, jen pohlédni!

Kdos TY?!

 

Význam: Vyjadřuje rozhořčení nad souzením druhých na základě příslušnosti do sociální skupiny a ignoraci vlastních charakterových nedostatků. „Jsem člověk, nic lidského mi, myslím, není cizí“ (Publius Terentius Afer).

 

(Inspirace: M.I.A. - Born free)

 

 

Smějí se

Ač dýku mám vraženou v srdci,

tak stále směji se přeci.

 

Ač nevím proč, směji se hystericky,

smíchy se svíjím na zemi.

Vyráží daleko mrazivý ten smích nelidský,

to není pocit blažený.

 

Smějí se smějí opuchlé mrtvoly,

smějí se s pusou dokořán.

Ten smích tě bude pronásledovat za hory,

za zdvihání se nových rán.

 

Proč se tak smějí?

To asi zahlédli nahou podobu reality

Píseň svou pějí

Kam oni nahlédli, nahlédneš jednou i ty

 

 

Moje básničky omílají pořád to samé dokola.

Jako ozubená kolečka.

Než se ty zoubky servou a nebude o čem psát.

Pak bude čas jít navždy spát.

Nebo ne?

 

 

Utrhl se vesmíru jezdec

Když se tříští realita, střepiny se rozlétají do stran, strach se mezi nimi plete.

Chceš se snad někam schovat, kam bys chtěl utéci?

V chaosu poletuješ do všech směrů a nejsi, nejsi Ty.

Z každé té nové reality nová větev bují, podivně se svíjí, kvete. 

 

Vzniká-li něco nového, či je to konec světa?

Je v tom nějaký smysl, nějaká zamotaná věta?

 

Či propadá se konec v konec konečný

a každá realita najde jen spánek poslední, spánek do věčnosti nekonečný?

 

A kde se vzali proč tu jsou, co chtějí, snad za to nemohou?

V rohu se chvěji pod závějí, mám trny pod nohou.

 

Snad nahoru snad dolů, jsou-li to ještě směry.

Snad zpět, snad zpátky, 

snad dál a rozkrájet se v plátky?

Kudy se rozeběhnu, zda v jeden kus, či podle jaké měry?

 

Rozpíná se vesmír, snad rozepnu se s ním?

Koho se ale zeptám, zda tak učinit měl bych, zda tak učinit smím?

 

Jaká je správná cesta, je-li? Je-li trní, 

je-li v trní smrt, či pravda která trpce brní?

 

Trhat staré řetězy a okovy a stavět nové, nové budovy?

Nové smyčky, nová pouta, nové strasti, zpět do kouta?

 

Nechat se nést, snažit se volně dýchat, štiplavý dým však přinutí tě kýchat.

A k ránu a k večeru a dál jen vítr tiše ve větvích, spát plakat, smát se, sledovat, rozvíjet, prát se a žít!

A vše ze sebe smýt, do moře sjednocení ke konci se vlít.

 

To ale úplně, úplně až nakonec, 

až nebude, až nezbude již, až bude čas, který již není, již nepřitéká lakomec.

 

 

Zánik harmonie

Že každý chtěl by žíti život věčný.

Že je život příliš krátký.

Sobeckost individuality!

Co když život je horší než zbytečný,

chtěl bych se vrátit zpátky.

Neříkej, že nevidíš, že jsi vinný i ty!

 

Po mrtvolách svých bližních šlapem, ani to nevidíme.

Nakonec i po sobě a sami sebe vymýtíme.

Za čímsi se ženeme, snad je to za touhou, pozorností, za životem?

Život je jen rozmázlou šmouhou rytou v ráně ostrým hrotem.

 

Jakou barvou?

Barvou bolesti a mnoha dalšími.

A proč? Je tu snad někde smysl, je tu důvod?

Jako když větry stromům listí orvou

a oni sami braly, braly půdě kořínky zhoubnými.

Má smysl hledat původ?

 

Diagnózu světa, jež je nemocný.

Honí si vlastní ocas pes, v záhonu zašlapaných růží.

Chceš se ptát mrtvého dítěte, jestli se vzmuží?

pánbůh prý že je všemocný

 

A do tmy se noří tíhou Sobeckost individuality

a nenávist jež plení

zkázou vlastní, smysl, jež křičí že není.

V bolesti poddat se a rozplynout se v smrtící břity.

 

Nebo se vrátit v ztracenou harmonii,

přes vlastní ohraničenost nedosažitelné, 

svět koupe se v absurdní ironii

- šedivé, černé, (však i barevné), neúměrné

 

(Inspirace: Ghostemane – Bonesaw)

 

 

Neviňátka

Dítě, jež mělo skončit v prachu,

předáno nevlastním rodičům.

Vlastní matka budiž zatracena.

Předáno v nejistotě, strachu,

růžovým lásky snům,

nové matce, budiž posvěcena.

 

Dítě, jež mělo skončit v prachu,

v náručí pevně třímá,

však cosi v barvě nachu

- zlo které nezajímá.

 

Zlo v papírech a popelu, odkleplém z cigarety.

Zlo falešného soudu hranic.

Krutost řev pláč a zatracení.

Marná hádka, hrubost, a kruté věty.

Pár těžkých chvil a citů, a pak nic.

Dítě, jež mělo dojít vykoupení.

 

Však v nenávisti dáno mělo býti prachu pouště.

Nekončící krutost lidská ve slastném potěšení.

Papíry na život, nebo zákonem ostrý hrot

- Ať žijí, ne, Ať chcípnou, a bují krutě nekončící spouště!

 

(Inspirace: Banged up abroad)

 

 

Ležíce

Ležíce v oblaku noci

Ležíce temnotě v moci

 

Ležíc odevzdaně a bezbranně

Svatozář klesá jí do dlaně

 

Ležíce pod tíhou osudu

Potupně snášejíc ostudu

 

Nakonec k hříchu se uchýlí

Břemeno k němu ji nachýlí

 

Ležíce pod tíhou noci

Ležíce s žiletkou u dlaně

Ležíce, tiše, odevzdaně!

Ležíce s nožem v srdci

 

Klesajíc trpce, ztracenou pýchu

Marně, tak marně hledá únik v hříchu!

 

Ležíce v matičce hlíně

Odevzdaně, blaze, líně!

 

Tak bezútěšně, beze smyslu ležíce,

jako v rohu skříně, léta po rozvodu, zaprášené svatební střevíce.

 

 

Pohádka

Povím vám krátkou pohádku

Noc se schyluje ke konci, noc se schyluje k počátku

Zda popředu či pozpátku

Však je to jedno zdá se mi, stejně skončíme pod zemí

Stejně skončíme tam kde jsme začali, nesouc si do hrobu vše, co jsme zpackali

Všechno tak marné zdá se být, když všichni musíme znovu shnít.

 

Všechno tak krásné a vznešené

našimi životy nesené

V našich životech střežené, snad nesmí, nesmí býti bezcenné!

 

Povím vám krátkou pohádku, kupředu, či pozpátku, a nahodit si oprátku?

 

 

Zvěř

Těžko se mi věří,

že je člověk zvěří.

 

Věř v zvěř!

Věř v zvěř!

 

Těžko se mi dýchá,

když mě dusí pýcha.

 

Věř v zvěř!

Věř v zvěř!

 

Když u srdce mě píchá, pálí,

když své hodnoty vzdali.

 

Věř v zvěř!

Věř v zvěř!

 

Když hodnoty mi vzali,

když mne podebrali

 

Věř v zvěř!

Věř v zvěř!

 

Srdce mé drahé, srdce mé věrné!

U srdce mi trne, když je srdce černé.

 

Věř v zvěř!

Věř v zvěř!

 

Mé srdce je černé!

Věřil, že je pevné.

 

Věř v zvěř!

Věř v zvěř!

 

Když tě tíha zlomila,

jak by tě voda omyla?

 

Věř v zvěř!

Věř v zvěř!

 

Věř, že jsi zvěří,

Věř že i zvěř věří.

 

Zvěř, co příliš zzvěřila,

dřív též možná věřila.

 

 

Den upálení mistra Jana Husa

Na hranici hoří do pekel se noří.

Hrdě stál si za svou pravdou, tradiční to pohádka, teď ho pěkně v kobce zavřou – oheň nebo oprátka?

Hoří pravda! Hoří láska! 

V plamenu se svíjí, kráska!

 

Plamen hoří, pramen pálí a s ním hoří ideály.

Mění se v popel, štiplavý dým, žhavý je kotel, buď žhavý s ním.

Plamen hoří, plamen praská, s ním se v nebe vznáší láska.

 

Hoří plamen nenávisti, hoří plamen života,

v proudu ještě teplé krve, teče těm, co lili prve, tak rozhodla porota.

Krev krví pro krev jako plev

z nás a plno vyzobaných střev.

 

Co ráno najdeš v rozhráblém popelu dnešního večera?

Ó krutého večera, vzduch je rozžhavený doběla!

Najdeš tam zaschlou krev? Najdeš tam zbytky kostí, z včerejší slavnosti, zbytky nenávisti, podlosti, lásky, i radosti?

Již odpluly, odpluly v deltě, v moře se vlili, moře minulosti.

Co zbylo z včerejšího večera? Jen popel, popel, jejž vítr odvane, ztracená víra, možná v některých duších díra,

ve vzduchu bolest, nádech utrpení, 

a nic víc, nic víc již není?

 

(Inspirace: Den upálení mistra Jana Husa)

 

 

Násilí

Názory plnící se nenávistí.

Krev plná násilí uniká z žil poutavě rudá.

Ze stromů poslední padá listí.

Plameny pálí a stromy hoří.

Kdesi uvnitř duše číhá zrůda.

V červené temnotě hořkého plamene vědomí se noří.

 

Názory plnící se nenávistí vznáší se ve vzduchu.

1. Zhmotnění zla, jež zraňuje?

Sviští a naráží, na poplach křičí bubínek v uchu!

Co naši podobu ztvárňuje?

Popel skučící v plamenech, 

kde byla ta přečistá něha?

Destrukce, otisky v náhrobních kamenech.

Po zádech ostře mráz běhá!

 

 

Kruhy

Proč má svět bludné kruhy pod očima?

 

Má každá harmonie disharmonické tóny nebo je jen život marný? Spěje každá svíce k vyhasnutí? Pálí led, chladí oheň, a hřeje, hřeje život?

 

Skládá se svět do veršů života, má každý v něm svou řádku?

 

Pod očima každého života pod povrchem každé řeky, je-li každý svět harmonický v nadhledu nebo upadá spějíc do záhuby?

 

Kam vedou mé kruhy pod očima?

Snad jsou to jen víry na zčeřeném proudu.

Snad proudy nevyschnou a spějí do moře.

Snad svíce zhasíná jen aby předala své světlo.