Jedna z prvních

V první řadě bych ti rád poděkoval, že jsi tento formát odemne přijal.
Dále bych rád podotkl:
Tohle není rap, tohle je můj sklep.
Něco jako monokl.
Až to jednou vydám ven...
Budeš zase blíže tomu, vědět, kdo já jsem.
I když chápu spoustu věcí, nevím zhola nic.
Přál bych si to změnit, než nademnou práskne bič.
Než se zařadím do koloběhu otroků.
Ve 21. století dobrovolně vykonávat robotu.
Být otrokem snů, peněz a vizí...
To je naší velkou společnou ryzí.
K tomu dnes přidává se strach.
A jak se ví, strach je ten největší vrah.
Schováváme city, lásku a dobrotu,...
Proč?
To se přece vždy vyžadovalo od nesvobodných otroků.
Více než rapperem, se cítím být básníkem. To bohužel není dnes tolik žádaným formátem.
Lidé chtějí tvrdost, agresivitu a nulový soucit.
Spousta za Vás, chce jen nenávist a zlobu kolem sebe trousit.
Není to odraz podstaty lidstva.
Je to odraz této zkažené společnosti.
Lidé jsou dobří, to jen okolí v nich vyvolává pocity zlosti.
Proto jsem vlastně rád za každého špatného člověka.
Je to forma nesouhlasu s tímto archetypem.
Raději udělej s tím něco, než z tebe udělají robota.
Co se to sakra děje s tímto dominantním druhem?!
Občas bych rád věděl, kdo tahá za provázky.
Přišel bych a jebnul mu do ksichtu celý ten chomáč zlosti.
To se bohužel asi nikdy nedozvím...
Proto mi nezbývá než veřit, že teď trefím ten správný cíl.