Básnické prokletí?

Už je to tu zas.
Ten stísněný pocit strachu.
Do hajzlu.
Zase nemám ani korunu...
To vlastně není nic novýho.
Kdyby bylo aspoň co hulit.
Pch, jenom stonky...
I když už pomalu směřuji, teď ptám se kudy.
"Tak do prdele kudy?!
Snad nechceš, aby tě zas pohltily bludy!"
Vedu útržkovitý rozhovor sám se sebou.

Mám pocit, že se přibližuji koloběhu otroků, tedy spíš otročícím vojákům...
Generálům realitních trhů, manažerům, právníkům, obchodníkům, robotům...
"Tuhle fotku, tam nemůžeme dát, ještě jsme neřekli, že do toho pudem."
Tak, tak, tak,... Tik, ťak, tik, ťak... a pak zas tak, tak, tak...
Přes kopírák podle můstru.
Dělám vlastní věci za zlomkovou cenu.
Píšu, tvořím, vybočuju.
Vybral jsem si svobodu.

Má to malý háček.
Sakra, kde teď vezmu na nájem?
Prodávat básně v parku?
Vedle vagabundů, ochlastů, studentů a dealerů...?
Mám zkusit tuhle svobodu?
Ale vždyť jsem sociofób.
I když už asi ne tolik...
Nechce někdo grafiku?
Myslím tvorbu, jako z kompu.