Nikdo neví, nikdo nezná

Nikdo neví, nikdo nezná,
jak padá hvězda,
jak dříme láska, když samota laská,
mou touhu nevinou.

Nikdo neví, nikdo nezná,
jak slova sezvat,
ve společnosti tvojí, kdy se duše tolik bojí,
že bude bloudit tmou.

Proč stále ztrácím šance,
proč duše má se houpe na oprátce?
Proč život sílu nedává,
když panuje teskná nálada?

Jsme v moci tajemných sil,
rozpadlých vztahů a těžkých chvil,
všednost se stává potravou duše,
rodíš se a umíráš v Adamově rouše
a nekonečnost okamžiků v mozkomíšním tiku,
rozechvívá posmrtnou tvou tvář v hlaholení a ryku.