Rezignace

Ticho v místnosti,
cítíš svůj srdce tikot až do kostí.

Samota je beznaděj a očekávání je strach,
možná si byl nezralej, když přišel krach.
Vtáhl tě tam jako vlci a nechal tě bít,
v tichosti se krčíš, nechal si se podrobit.
Přes zeď slyšíš ptáky, asi jaro přichází,
a před tvými zraky, smrt se tiše prochází.
Uzavři svou kapitolu, stejně víc už nezmůžeš,
prstem nevyvrtáš štolu, ruce svádí křeč.
Jsi jen odpad v noře, co přikrývá temná noc
v uších sice hučí moře, ale kolem tebe moč.
Nekonečnost křiků ze zdi se valí truchlivě,
a v posledním tiku dýcháš dusivě.
Jsi zajatcem svého svědomí, které tě trýzní,
nikdo se o tobě nic nedoví, proto umřeš žízní,
žízní po životě.