Strach

Byl večer … temný večer,
Na obloze tisíce hvězd.
Na kraji jezera u splavu stín klečel,
I litoval že sešel z cest.

Z cest správného mínění,
Propadajíc se návalem studu.
Chtěl uniknout zmizením…
Nechat vše ostatní osudu.

Pozdní půlnoc…
Černý v pověstech čas.
Ručičkám hodin ponechána soudnost,
I rosy na květinách zářivý jas.

Vzduch vlhký a těžký,
Voda tiše pláče.
Krajina kolem sličná,
Žabka neklidná ve vodě skáče.

U rybníka se stříbrnou vodou,
Kde přízraky se v hlubokých nocích vznášejí,
Se může porovnat strach lidí s velkou horou,
Když tmou jdou, a zvuky nemilé jim špatný pocit vnášejí.

Proklet stínem člověk byl,
Jenž teď musí klečet v měsíčním svitu,
Dávno, dávno téhle době ještě plný sil,
Teď bledý a zoufalý sám v širokém tichu.

Jen člověk s pýchou i v krvi špatnou „notou“,
Snad čeká ho jen smutná píseň.
Setkání s madam nicotou,
Co přináší starosti a pocit tísně.

Se škrábáním brku nudu zahání,
Rýmuje na malém svitku.
Ale teď tiše, snad inspirace přichází,
A jemně vezme pavouka za jeho hedvábnou „nitku“.