Pozdravení

Zdravím z vlaku.
Mávám trochu.
Milovaný brachu.
Stanice utíkají.
Myšlenky přicházejí.
Potkávám stromy a klaním se jim.
Jedu.
Možná jsem jedna z vlakových víl.

Jedu.
Jiný běh času zřím.
Kolíbám slova, než je dám spát.

Chtějí se pochovat.
Vnitřní dítě cítí klid.
Žádný strach.

Scénář dobra chce se promítat.
Horizont chce vlát.
Nikoliv bít na poplach.
Riviéra okamžiků
vysvlečená ze stereotypů.

Stačí zastavit,
něžně přitulit
a mít rád
bez hráze skrupulí
a nepovyšovat se nad okolí.
Člověk jen ve svém nitru
najde jikru a smysl žití.
Země už měla dost krveprolití.

Mějte se rádi, kamarádi.
Ať krásné je cesty života projití.
Do slov dávám citu prožití.
A veliké objetí.
Mám vás ráda.

Vesmírné děti.
Planeta oceánů
dýchá nejen k ránu.
A já utíkám k vám
a s prosbou k Bohu.
Ještě mohu.
Modlitbu pro vás
duší kladu.
Miluji vás a nepřestanu.
Mistři klanů.