16. 9.

k 

Mrkla jsem na ni

zrakem nezasvěceným

pak doma před zrcadlem, 

je totiž moje. 

Všichni ji máme, malou, tlustou, pevnou.... 

Odstoupila jsem dost daleko, 

abych ji viděla v širších souvislostech, 

jestli neudělala moc velkou

ostudu, když na protějším břehu

zastavilo vozidlo ; )) 

při mém vylézání z vodní nádrže. 

Minule si na mě počkali pobertové

na lavičce, 

tak na koho narazím příště? 

Až rozpálenou duši

zas bezostyště  ponořím

do její úchvatně chladivé náruče

Rozpustí se v ní i malichernosti

zevlující ve vedlejší místnosti

a předsudky o době smíření

s vlastním osudem.