Zas a zas, další sbírka

Co se zase děje, proč už zase hoří?

To ještě něco zbylo? Proč to pořád bolí?

  

Jsem ještě moc mladej, na to abych umřel.

Však je to jedno ne? Už teď se cítím starej.

 

Jsem furt moc mladej, abych hledal cestu do pekel.

Jsem furt moc mladej, abych hledal cestu pod zem.

 

Všechnu lásku co jsem měl, nahradil pocit samoty.

No asi je to divný, ale jsem s tím vlastně v pohodě.

 

Něco je špatně, tělo přestává pracovat.

Všechno tak strašně bolí, nejde zregenerovat.

Tak těžký vstávání, pak jen padat.

 

Pořád hoří, hasiči nepomůžou.

Už jsem moc unavenej, smrti se nedožiju.

Všichni tak strašně šťastní, dokud se nerozpadnou.

Pak už jen vyhoří, a už se neseberou.

Bojím se sám sebe, ty prášky nefungujou.

Přežívání ze dne na den, bez plánu a bez cílu.

Jsem moc mladej, nechci se odevzdat chlastu.

Nechci už dělat to co dělám, asi přestanu.

Když to udělám hned teď, třeba přežiju.

Asi by to bylo dobrý, ale má to cenu?

Pořád mám v hlavě "v sebeobraně sebevraždu"

Šílená únava, usnout stejně nedokážu.

Proto se vzbudím mrtvý, potom zapomenu.

Psychická únava, taky vyčerpání.

Nejsem sám, stejně nikdo nezachrání.

Celou noc čekám na svítání.

Když už nic, aspoň jsem ještě pořád ten cynik.

Ale to je k hovnu, to mě nebude živit.

Tak prosím aspoň na chvíli, prosím, klid.

 

Tak sám, ve vlaku plném lidí.

Všichni kapucu, make-up, za co se tak stydí?

No tak ať, když se vám to líbí...

Telefony v ruce, krásu dávno nevidí.

Hromadný výsměch, po nárazu do hlavy, kolena se podlomí.

Žádná pomocná ruka, radši si mě vyfotí.

 

Tolik únavy, potřebuju nějakou rutinu.

Ne jen ráno vstát, pak práce, z práce domů spát.

A další den znova, další týden, měsíc, rok.

Syndrom vyhoření, pálí všechno co má v cestě.

Každej den je furt stejnej, vždycky byl.

Veškerou snahu, aspoň kdyby někdo ocenil.

Stejně slyším jenom "To se stává"

 

Texty na přání.

 

Už jsem tak moc unavený, nevím co bude zítra.

Všichni lidi odchází, chci umřít, ne, jen špatná myšlenka promítla.

Takový strach z budoucnosti, minulost se vrací.

Nechci o tom mluvit, pohrdám touhle konverzací.

Proč jsou všude drogy, co je s touhle generací?

Sám jsem v tom kdysi byl, stovky těhlech situací.

Pořád padal, "jsem v pohodě, jen testuji gravitaci"

 

 

Člověk, který mě měl mít na prvním místě,

odešel bez rozloučení, teď stojím na tom mostě.

Je tu spousta lidí, tak se jim snažím pomoct.

Upřednostňovat je před sebou, jo, pěkná blbost.

Pomáhám všem okolo, beru je z toho kraje.

Místo poděkování? Shodili mě, teď sám dole.

Snažím se zaplnit prázdnotu, ale to prostě nejde.

Poslední Neurol, tak aspoň že je tu nikotin.

Stačí už fakt málo, abych vás všechny utopil.