* * * 42)

Kde jsem to držel v rukách
ržání skácené potem dusna?
Kde jsem objevil nejvkusnější síly,
jež narušují harmonii
léta s touhou a pivem?

Jen krok, který byl neodvratný
od doteku, který pálil rozžhaveným železem.
Chuť ulpělá na mém jazyku
se stala rozsudkem pro další roky
a závany horkého dechu mezi
nimiž jen těžko prosakují slova
se staly sponou mezi životem a bezvědomím.

Vím málo o sluncích vzdálených.
Ta nehřejí, ta neutěší
a věc ta odložená vedle lože
je větší než má hlava. Můj klobouk
velmi častý oběšenec, jenž ztratil se
a stále jej věší.
Dům bez zábran
otevírá se do tmy
a to nejčernější uvnitř
je trpělivost požehnaná hřebem rozžhaveným.
Ven ze světa.
ven za bílé stěny.
Pohledem na obzor
ven do života.