Sny, láska a smrt

Hodiny tikají
zaznamenávají umělý čas.
Když trpíme, vteřiny trvají hodiny.
Když milujeme, hodiny letí jako minuty.
Zvířata se bez hodinek obejdou.

Písek v přesýpacích hodinách
mého života
už se nějakou dobu sype dolů
a nikdo je neotočí.

Existuje seznam věcí,
co musím stihnout, než zemřu.
Mým úkolem je jednu
po druhé vypátrat.
Něco jsem stihl,
hledám zbytek, možná moc spěchám,
tlačím na pilu života.
Percepce vnímání
je zúžená.

Stezky smrti jsou vidět,
jako tenké nitě vedoucí
přes osudy a události
až k splnitelným možnostem.

Není třeba se bát,
vše, z čeho mám strach je tady na této straně
mince.

Mluvím jako devadesátiletý chlapec,
protože mé duši je stošedesátpět
a stále jí to nebaví.

Sny jsou živější,
často se mi pletou do vzpomínek
a já nevím, co se stalo a co se zdálo.

To mi dokazuje,
že realita je větší fantasmagorie, než se zdá.
Noční můry supí pod peřinou,
trápí už tak utrápenu hlavu,
ale o to víc je ráno krásnější.
Dá se dýchat.

Snění o lásce je jediný cár lásky,
který mi zbyl.
Vyprodáno.
Zkouším zatnout zuby, nevzdat to,
považovat život za cestu
k lásce,
protože bez lásky nevidím život.
Necítím jeho dotek.
Co až budu úplně sám?
Co až to vzdám?

Potkat životní lásku,
na první pohled
spatřit jí z jedoucího auta
a nabourat.

Možná nejsem ztracen v překladu
možná se na mě usmívá štěstí
tam někde z obláčku,
kde Andělé šňupou štěstí
a vdechují oxycontin po tunách.