Iluze sprostého básníka

Přežít den
jen trochu té síly,
kterou čerpám ze vzduchu
a vlažného entuziasmu.

Potáhnout si cigáro
slabosti,
srknout si z hrnku
horké lávy vyčerpání.

Sepsat symfonii
na kus hajzl papíru
a vysmrkat
zlaté rouno.

Grafomanie
megalomaniaka
musí mít styl,
jinak zemře hanbou.

Dítě pláče,
nechápe významy vět
nepamatuje si svoje vlastní roky
a ten ztracený čas
nás připraví
na to, co čeká
lidskost
bez
naděje.

Pár momentů
kdy jsem se cítil skvěle
bylo.

A možná i víc
většinou je to ale tak mezi
a někdy fakt na hovno.

Proč potit krev nad něčím,
co můžete koupit v obchoďáku
ve slevě?
A nutit ostatním svojí vizi
obyčejnosti
schovanou za klenot.
Pozlacené lži paviánů.
Třeba to dotáhnu do Levných knih.

Psal jsem to mockrát
a nehodlám se opakovat.
Proto neřeknu, co jsem teď chtěl.
Je to v jiné básni.

Ale i tahle má něco do sebe.
Moje děťátko,
co leze po skříni
a kreslí si omalovánky.

Skutečné umění
v očích nevinných.

***

Tvůrčí krize
neznalá obvinění o
správnosti
postupu
a rovnic
exkluzivity nebeské prostopášnosti
kulervoucí psaní v dešti
v altánku s jointem v levé ruce.
Zachumlaní mládenci
v peřinách rozkoše
právě trhají rekordy
v maratónech vášně.

A já to musím všechno sepsat.
Dřív, než dojde čas.
A jednou někdo všechen ten papír spálí
neubráníme se pokroku,
někdo to všechno zničí
a začne něco novýho
anebo stará věc dostane
jiný kabát,

ale ty myšlenky
zhmotněné do slov
se neztratí
byly vyslány energickým zábleskem
přes vzduch
přes hmotu
atomy
a pocity
a trefily cíl.

A to je cíl.
A tam končíme.
A tam to všechno začíná.
Jako dnes ráno.