Snížek

Širé hnědé pláně zdobí bílá přikrývka,

na horizontu, v dáli, tyčí se zvědavá srnka.

Nedaleký lesík láká kdejakého poutníka,

hluboký to cit, který se kde koho dotýká.

 

Jaké složení je všech těch hvězd, cestujících naší oblohy.

Jaké mámení je všech těch cest, nitek nebeské náhody.

Existuje vůbec kompas, bludištěm schopen nás provést.

Bude zapotřebí lembas, či cestu zpět tak celou podvést.

 

Střelka životů jedině v nás samotných může volně čnít.

Kdo jiný tak může snažit se směr mi vytyčit a snít.

Sen, který skutečností mou každodenní jest.

Kdo právo uzurpuje si na kardinální lest.

 

Všichni přeci cítíme co dobré jest a není,

všichni uvnitř skvěle víme jak role se hrát má.

Co se však vytrácí, co upadá v zapomnění,

svými věčnými kořeny vše hluboko prorůstá.

 

Láska jako rytířův zdobivý kyrys, vrhá své odlesky na panny i pány.

Koupe tak v bouřných vlnách něhy, bez ohledu na bojující strany.

Přestože zbyde pouze obrys, přestože stanu se krmivem pro vrány.

Vede mě teplá ruka do středu mlhy, vstoupím tak do nebeské brány.

 

Čím dokáže lidský život zápasit s prázdnotou nekonečna?

Čím poráží lidské bytí marnivost dneška?

Čtyřnohý kopytnatec natahující se k ukousnutí části mračna.

Odpověď si brzo najdi, jinak máš peška.