* * * 51)

Když jsem byl stvořen,
měla první báseň zuby,
že jimi rozkousala se
do nesmyslných rýmů.
Chtěl jsem si z očí strhat barevná sklíčka
a tak jsem se na svět díval přes vír prachu.
Mezi suby skřípala mi zrnka písku
a ulice byly černé skrze saze a dým.
Kouřová nálada živila poezii
pachem rozkládajících se těl.
Chtěl jsem a cítil jsem
pravdu. Ano. Její chůzi, její dech.
Vyhnat ji do deště a větru
na cestu neschůdnou
jako lidské žití
a jít za ní a mračit se
a smát
a rozhazovat květiny
a nesmyslně utíkat k obzoru
a nakonec hlavu uložit do měkkého
vyhřátého klína
a ztratit se,
být obláčkem páry.