Moje nejdelší báseň (v próze)

Tak tedy …

 

Moje nejdelší báseň

(v próze)

ehm …

začnu stroze.

Je o mém vztahu a závazku

k poezii jako takové,

 

je dlouhá jako tato noc

maratón slov bez osnov

volná asociace, pásmo

 

aforismy, co nedávají smysly

aplikace technik je zde tabu

dělba skladby mýtus

musím si však dát pozor na rytmus

a tempo

alespoň

aby se dala označit za báseň.

 

Zápasil jsem totiž s kritiky svých děl

déle, než bych chtěl.

 

Myslel jsem, že když tvrdí, že je moje báseň

v próze,

že je to urážka.

 

Pak jsem si to vygooglil.

 

Říkejme tomu jakkoliv, nekontroluji, neškrtám,

občas edituji, črtám

myšlenkový trysk idejí uzrálých jak víno,

dva metry dlouhý papír.

11 stran, 1111 slov, včetně názvu.

 

Nikdy jsem neznal definice,

o hodinách literatury jsem dospával

rauš

zatímco knihovna byla můj skromný

raut

 

nabral jsem si Bukowskiho, Burroughse,

zamíchal do toho komiksy, muziku a drogy

a vypil ten mok.

 

Nedával pozor, rebeloval,

četl a psal na jeden nádech,

jeden záběr jako Tarantino,

myšlenkové pletichářství

poetické prospěchářství

verbální prostopášnosti

a rýmové tmářství

elitářství zakalené

kód, kterému rozumí

pouze lidé mí

lidé příjemní

 a uvědomělí.

 

Kolik je třeba přečíst, abych byl sečtělý?

Kolik toho napsat, abych byl umělý?

 

Každý básník je umělec

a básníkem může být každý

sáhnout tam do eklektického proudu

čiré tekutiny neředěné inspirace shora

energie tkaná Bohem

to neohraničí teoretik,

to nezaonačí kritik.

 

Zajímá mě tvůj oheň,

vidím tvůj pohon,

cítím tvůj žár

psaní vyvěrá z hřídel,

kdo jsem abych soudil druhé?

 

Svoboda je nejzazší dar

nejhlubší úroveň poznání

za které pykáme

a pouze svoboda

může omezit tuto báseň.

 

Ty suroviny tu jsou

vezmi ten nástroj

zpracuj to dřevo

osedlej koně a jeď

postav třeba zeď.

.

Nejdřív bylo slovo,

pak řekl člověk první slovo

a tady startuje časová přímka

na jejímž konci jsme my

tady a teď

a před námi nadcházející budoucnost

slovesnost je událost kosmického věku

brzdí nás pouze naše vlastní škatulky,

náramky.

 

Ve skrytu duše jsou tajné komnaty,

chráněné před tím, co je mezi nebem a zemí,

entity usilující o naši lidskost,

vyčerpání udeří jako hlad

znenadání po zevrubném psaní

vnitřnosti na papíře.

 

Vězte, že psychedelie je psychologie stažená z kůže

surrealismus je skalpovaná realita

všechny pravdy byly odhaleny,

nezbylo nic

kromě entropie čekající na uspořádání

do nových tajemstev.

1:02

 

Chytit myšlenku za ocas

a vyhonit jí,

vyhodit jí z hlavy

do studené ulice

do chrámu inkvizice

k prostudování

cenzuře studem.

 

Šachová partie mezi mnou a inspirací,

blesková hra, volím spíše intuici

než myšlení

prudké tahy štětcem

Pollock chrstá barvy na plátno

Verdiho kompozice zvedá příliv,

graduje jako hřmění v temeni

jako vzrušení z potěchy

dopamin navždy zadarmo.

 

Je to hříčka přírody,

puzzle o tisíci slabikách,

mnoha významů,

nespočtu interpretací,

nekonečna možností.

 

Jazyk není jeden,

řeč nemá limit,

papír snese pouze tlak tužky,

cvakání klávesnice

zuby klekánice

fantom opery v masce

hraje na klavír

balamutí vlastní jádro

virus nasazený do palice

mystifikace vlastní sebereflexe

slovní zásoba opilce

lyrická taškařice

pánem svého strůjce

1:35

 

Pálili jsme vědce,

jako knihy na ulici

nedávno jsme zabočili špatně

a stále slýcháme hlasy nerozumu

tak proč se matlat s chytrými řečmi?

Plácat ohniváka po ocasu?

Co až Fénixovi dojdou žetony?

 

Hlava jako půda plná krámů,

tohle jsem štípnul, tohle jsem sestrojil

jako dítě

tohle mi někdo věnoval

splácám z toho nové věci,

dám lesk starým atomům

přeměním materiál na nehmotnou kaňku.

Kolik váží inkoust?

Barva na monitoru?
Jaké je rozlišení oka?

Pochopení poezie?

Krátkodobá paměť svádí souboj mečem

s dlouhodobou establišovanou

mechanizace postupů jako

průmyslová revoluce

parní válce

MDMA vynalezená v roce 1912

pro válečné účely

nyní se tím válcují čtrnáctky

před diskotékou

jak dekadentní je zvrhlost poznání

věci k užitku jsou pouze k požitku

1:57

 

Přeskakování překážek,

pravidel, neúnavný boj

s hranicemi svobody

napojení na předky,

praotce, co nás naučili psát,

matku, co tě naučila první slovo,

její titul,

boj s učitelkou češtiny,

boj s vlastním egem,

boj o pozornost,

čtěte mě, chtějte mě

pište mě, žijte mě.

 

Přetavit nápady na kov,

omlátit paměť kladivem

vykřesat jiskry

přímý přenos z nitra

životní dílo určené okamžikem náhodně

jako fotka na parte

skartace algoritmu pocitů vyvolených nábojem múzy

z které čerpal Tesla

chvějící se záškuby kinetické tvorby

zanechávají zrnění uvnitř tepen

jako efedrinová bomba

Ginsberg kvílel, já řvu jako lev,

syčím jako had, jsem monstrozita,

epos o Gilgamešovi,

Utnapištim sám, jsem legendou Všehomíra

jsem své vlastní dílo

cítím tvé oči, slyším šum tvé švitořící mysli

syčení tepu,

mířím tunelem, ke šťastnému konci

nebo k tragické antice,

přerostl jsem svého tvůrce a krmím se uznáním

a vinou,

cestou k věčnosti

nesmrtelná báseň

nesmazatelná stopa na lidství.

 

Jak moc je to lidské,

spoutávat klikaté živly,

krájet si díl pro sebe

ochočit si slova větami,

zvuky melodiemi

a tvořit eposy dějin

zkreslovat zítřky

uhranout dnešky

prahnout po včerejšku

smilniti s vlastním jsoucnem

změniti myšlenkové vzorce

nabourati vlastní schéma

uvažovati nad škálu osobní krabice

uniknouti ze své kůže,

ale ne astrálně

cestovat verbálně vertikálně

uzavřít pakt s vlastním psyché

předběhnout sen

rychlostí světla

a bleskově utnout tok

inspirace, aby dokapala

na zmuchlaný papír

mučit koncepty

ptát se na neotázky

mluvit protiřečí

používat neologismy

letargicky se usmívat

spřádat plány a pověsti

organizovat chaos

a rozbíjet řád plynoucí z úst

držet půst a pak protrhnout hráz

nechat spláchnout všechen požár

zasít semeno

z něhož vzklíčí ranní rosa

chodit venku na boso

uvnitř v botách

přestat poslouchat

začít naslouchat

přečíst Bibli

zmrvit Beethovenovu devátou

zkurvit proces

vypnout mozek

slyšet echo

rezonance pláče jitřní duše

balancovat na hraně

adrenalin v prstech

tekutina ve spirále

kam až dopluje ten vzkaz v láhvi

pergamen na slunci

obraz v jeskyni

dítě v košíku

lidská historie provázaná s přírodou

spojenou s vesmírem

všeobjímající poznání mistra

nesluší se to a takhle se psát nemá.

„Je tohle dost, stačí to?“

2:03

 

Zastavit vířící mysl rozjetou volnou asociací

je úkol hodný šestákového hrdiny

na obálce grafického románu

snažícího se zastavit

jedoucí vlak.

Účinek useknutého stvolu je abstinenční škub,

detox od zástavy rozjeté masy mašinérie pravé hemisféry

šťávy se přelejvaj, jak barové drinky.

Nestíhal ořezávat větve košatícího stromu,

utopil se v poznámkách,

nezvládl střih a vyjel formulí ze svodidel.

„Budu muset předvést hodně triků,

aby mi dali další angažmá v cirkuse!“

Zvracení vzpřímeně, ve stoje,

průjem grafomana

v posedlém šílenství

honba za uzavřením Pandořiny skříňky,

uvolněný špunt realizace

3:54

 

Jsem volný jako verš, který zpívá pták

zvukem svých křídel na cestách za teplem

psaní o psaní

poslední sloka

machinace vlastní důležitosti

nabyté sebevědomí draka probublá

až k přebubřelé reminiscenci

vlastního ega

napumpovaného feromony

závratěmi nad ztrátou koncentrace

ztrátou motivace a kontroly

nad dílem zkázy uprostřed noty,

jako dítě co rozšlapává

mravenčí věž

neduhy mládí a dluhy stáří

poklad na konci duhy.

Iluze vznešenosti

 

Mami, teď jsem konečně básník

(a tohle je má nejlepší báseň).