Náš dům

Někdy mi chybí náš dům.

Ten, ve kterém jsem vyrůstala.

Ten, ve kterém jsem se naučila smát.

Ta okna, ze kterých jsem se v noci nakláněla

a mluvila s Měsícem a hvězdami,

poslouchala jak mi ptáci přejí dobrou noc.

Ale taky ten,

jehož stěny jsou plné bolesti a křiku,

polštáře nasáklé slzami,

odrazy v zrcadle křičící,

že nikdy nebudu dost dobrá

a hezká,

jako ta holka od vedle.

Ten, jehož postel už není tolik moje jako bývala.

Ten se skříní, ve které už mé oblečení začíná blednout.

A ten, který už nikdy víc nebudu moct nazývat naším domem.