Velmi blízko zubaté

Klapity klap

klávesy cvakají

tempem 123 bpm

321 úderů za minutu

snaží se přijít touze na kloub.

 

Teritorium lásky

afektovaní Amorci

střílejí šípy na všechny strany

a mě jako vždy minou.

 

Dokud Slunce nezapadne,

nenapadne mě ani rým,

dokud zítra vítr nezavane,

nenastane ani splín.

 

S jakou lehkostí

to divadýlko

snaší ovace.

Publikum tleská ve stoje

nad hercem,

co má plíseň na nohou.

Je to jeho první role,

ale je velice talentovaný.

 

A moje deprese pokračuje,

můžete jí sledovat v přímém přenose

moderátor si na mě z televize ukazuje

a utahuje si

z mé nicoty.

„Podívejte na toho pitomce.“

 

Přemýšlení o sebevraždě

už mě unudilo.

To není můj šálek kávy.

Prášky jsem zkoušel,

předávkování drogami taky.

Přešel jsem přes to

a řek si, že když se to nepovedlo

měl bych tu být

a neskončit jako děda.

 

Pamatuju si jeho fialový nateklý krk

když mě volali ze školky,

abych se naposledy podíval na

svého mrtvého dědečka.

Divné ruské zvyky.

Necítil jsem nic,

mrzelo mě, že nepláču,

u babiččiny smrti jsem plakal.

Odpočívej v pokoji dědo.

 

Koneckonců,

možná i ta deprese něco znamená.

A možná mě nutí jít dál,

provést, to, co, mám

anebo .. mě brzdí

před spácháním majestátní píčoviny.

 

Těžko říc, o čem to všechno je,

když mě se tak nechce,

vymlouvám se na všechno možné,

jenom abych nemusel být v kontaktu s lidmi.

Moje empatické cítění mě ničí

vnímám jejich nálady, bolest, radost

i blbost

a musím to běžet vydýchat na WC.

Pane Bože, proč jsem jenom jedna

jepice v miliardovém

businessu krve a masa?

 

 

Masomlejnek myšlenek v mé spíži,

zasmrádlý vágus v mé garáži,

nemůžete mi říc, že bych nedělal dobré skutky,

když vynáším smetí ze svých mozkových tunelů

a zametám prach na svém libidu.

 

Myslím na Anglii a

pokašlavám si v intelektuálním tónu

nad umělohmotnou realitou všedních dní,

obklopenou puncem zvláštnosti,

což je však marketingový tah.

A do mé mysli už nemůžou,

ale tohle si čtou

a nevědí kam půjdu.

 

Ha ha

To je malé vítězství.

 

Skutečně se zbláznit je odpověď na hodně otázek

ale nenaučí vás to ničemu.

Bláznovo zlato,

stíny

a průřezy do

Interpunkce spravedlnosti.

 

Možná jsme blázni všichni

a jenom ochutnat

ten stav normálnosti

Vás naučí vítězit.

 

Nevím kde to vězí,

hledal jsem to celou věčnost

pod postelí,

za dveřmi,

v kukátku,

nevím, kde to může být.

Možná se rodíme bez toho,

Seš si jistej, žes to měl?