Ve smyčkách

Namísto labutí mrtvá těla plavou v řece,
a po tváři tečou ti slzy slané.
Zády se otoč k časům minulým přece,
jsou věci v osudu, věci nám dané.

Žijeme ve smyčkách pro trpce krátké chvíle,
které však odkvetou jak jarní poupata.
za lásku pereme se často zarputile,
jakoby snad byla ze zlata...

Tvé pohledy jsou stébla pro tonoucí,
když se mi deprese motá kolem pasu.
Při pomyšlení na vzpomínky srdcervoucí,
směji se na krátké úseky času.

Marnivost života odjela ve vlaku,
ve chvíli, co jsi jím poprvé přijela,
dost bylo zatmění a temných soumraků,
trochu mne popletla, ne trochu, docela...