Davle

Útokem mrazu ostří,
alej pláče slzou listů.
V koloběhu to tak patří,
proti jde pár anarchistů.

Obloha nepláče ztrácí se,
v mlze ranních iluzí.
Já brouzdám samotou městyse,
který se zvolna probouzí.

Hlavou mi dozvuk noci,
zní v mizících stopách snů.
Lidi jsou tak trochu cvoci,
snad jen sám sobě lžu.

U Remagenu lhostejnost,
proudu který všechno ví.
Na obdiv dává důstojnost,
však radu žádnou nepoví.