smutná pohádka o měsíci

slunce už zapadlo nad širým světem
teď místo něj světlušek tisíce
zpívají obrázky všem malým dětem
o dávném prokletí bledého měsíce

ještě když země v plenkách byla
překrásná dívka tehdy se narodila
a každý kdo jen okem ji zahlédl
jejímu půvabu v momentě podlehl

tak zamiloval se největší z bohů
do naší krásky co zvala se Luna
ona však utekla z nebes zpět dolů
by mohla si jiného pozvat do klína

tu rozhněval se bůh na Lunu velice
trestem jí navždy je podoba měsíce
na noční oblohu vsadit ji dal
jejímu milému života vzal

od těch dob plakaje nevěsta zakletá
za každou slzičku hvězdinka rozkvétá
doufá a drží se falešné naděje
že jí zas milenec písničku zapěje