Covidová past

Již týdny začíná a končí můj dlouhý den,
já stále slyším jen to ticho, to ticho jen!
Ráno hledím z okna do dáli,
večer zas do stropu, zda se tam nové věci udály.
Denní světlo dává mi tu naději,
že třeba dnes to ticho přestat mlčet přiměji..
Večer však znovu a znovu v slzách ulehám
a pocitu paniky, teď lehce podléhám.
Ta myšlenka, že změnit jsem to chtěl,
je bohužel jen pocit, jenž mi dávno uletěl..
Pod taktovkou hlav co řídí tento stát,
musím se teď doma v koutě tiše smát,
ale ne, není to smích radostný,
však spíše pohled na věc žalostný..
Já tonoucí se ve studni samoty,
vody ubývá, dělá mi to trampoty,
čím jsem níž, tím dál je můj sen,
dostat se z té studně ven..