Kolik slov ještě
skrývá se ti
ve spáncích
nocí ve snách
napůl probdělých
když ticho tančí
kolem po špičkách
aby tě náhodou
nevzbudilo
příliš brzy?
Kolik písmen ještě
chodí ti
sem a tam
po bříškách prstů
když snažíš se
poskládat dohromady
význam věty
co cítíš
uvnitř nitra
které mlčí?
Kolik otazníků ještě
postavilo se ti
za všechny odpovědi
nevyřčených plánů
a nově kvetoucích snů
které ve svém rozpuku
se rozplynuly
a nechaly za sebou
uklidňující vůni
blížícího se jara
a prázdný obzor
plný příslibů
nového začátku?
Kolik teček ještě
zjevilo se
za všemi těmi tichými
pláněmi rozplynulých
koster všech vizí
o které dávno nestojíš?
Spousta?
Nebo možná málo?
Trocha nebo příliš?
Všechno nebo možná
vůbec nic
s kapkou všeho
a na závěr
trocha dechberoucí
harmonie ticha?
Diakritika, písmena v tichu. Úpící, si slibující, dle činů dle zvyku. Z tolika, ukradlo si kolik. A jen rozpoluplný člověk stává se soudcem.
Pěkná báseň. Rád jsem si jí přečetl.*
23.02.2022 00:25:18 | šerý