* * * 105)

Oči mi uplavaly
po pivní pěně
mimo pozemskou věčnost lopotění.
Nic nebylo v té chvíli na dosah.
Jen strašné plačtivé chtění
rozlomit chléb
a rozdělit se s bratrem,
objevit zamykání
těch neuvěřitelných dvaří,
které ji střeží bílo
tak panensky liliovou.

Tam v temném koutě
Čajkovský si pobrukuje
kdovíkterý svůj
světoznámý opus.
Třeba blues pro choleru,
jež políbí ho
žhavým dechem proměny
mrtvoly ve věčnost.

Mám vousy plné pivní pěny.
Tak liliově vzdálená
tváíliknavost,
se kterou mi máváš
v okamžiku, kdy
se ponořuji do bludných kruhů
a zákoutí nahé a slepé
vyděračky - matematiky.

Jsi žlutá s maličkými
bublinkami tvých
bradavek.
Váš dům
ta pevnost
tu nedobiju.
Jen sim sebe
v pivní pěně
            utopím,
            utopím,
            utopim.

        24.9.1987