Zmrzačená duše

Strašlivým pohledem jsem dostal odpovědi,

na nevyřčené své a dozajista trapné otázky.

Snad kdybych věřil, šel bych ke zpovědi,

a dostal rozhřešení s trochou nadsázky…

 

Však ve mně víry je, co by za nehet, se vešlo,

a v kostelech já spásu nikdy nehledal,

být k lidem milejší to nikdy mi moc nešlo,

já všechny od sebe raději odehnal…

 

Jsem starý vlk se zmrzačenou duší,

co s životem se navždy bude rvát,

ten co má věčně nastražené uši,

a děsí ho noci, v nichž sám má uléhat.

 

I zmrzačená duše občas pookřeje,

když bytost nádherná, překročí jí práh,

a potom tajně, jak lokaj bez livreje,

odmetá v srdci svém letitý prach.

 

Já tiše poslouchal ten cizí příběh,

těch něžných retů milé žvatlání,

a nechtěl soudit ji příliš křivě,

když spílala mi o svém provdání.

 

V tak mladém věku už tolik utrpení,

těch šrámů na duši, nespočet ran,

lehli jsme v lůžko, nazí, odhalení,

v pocitu souznění a zcela bez zábran.

 

Na její hebké kůži mé tvrdé ruce změkly,

a s každým dotykem opouštěl mě splín,

dvě duše ztracené, přátelství se zřekly,

když něžně líbal jsem, jí nahý klín.

 

Řekla, že mohu napsat báseň o ní,

tak důvěrně já její svůdné tělo znal,

ještě se třesu, když marně toužím po ní,

jak by mi osud, spřízněnou duši vzal.

 

Byla tak krásná v hvězdném třpytu,

a snad mi ji hvězdy, té noci seslaly,

já na ni milou vzpomínku měl vrytu,

navždy, jako když cejch se vypálí.

 

Hned ráno odešla, a když ji dneska minu,

z hvězdného třpytu paní půvabnou,

ten její pohled, jako bych cítil vinu,

svou zmrzačenou duší proradnou...