Nechápu a nepochopím

Nikdy nepochopím, jak mě může někdo ctít,
nikdy nepochopím, že by někdo mohl mé tělo chtít.
Nikdy nepochopím, že by někdo o mou přízeň stál,
Nikdy nepochopím, že by někdo se mnou tuhle hru hrál.
Hru, ve které k přežití potřeba je dvou,
hru, ve které se spojí dvě duše v jednu, ale ta má neni stvořena pro tvou.
Já toužím po jiném, i když mě to v srdci bodá,
přesto mé svědomí vůči tobě výčitka hlodá.
Nechápu, že někdo jako ty, by mě někdy mohl chtít,
nechápu, že jsem si dávno nenechala hlavu stít.
Umím jen ranit a ublížit,
jen rozesmutnit a život ztížit.
Ale i za to jsem dostala svou daň.
Moje srdce je teď jak nechtěně chycená laň.
Stále jsem v jeho moci, ani o tom neví,
bez jeho slov se mi život jako černá prázdnota jeví.
Už neumím žít běz něho a jeho úsměvu,
i když s tebou a ostatními přátely pociťju trochu úlevu.
Ale stále si představuji, jaké je to žít s ním,
ale soužití s tebou, si představit neumím.
Moje duše, láska i srdce patří jen jemu,
to je můj životní úděl, nikdy si ho ze srdce nevemu.
Neumím se té lásky k němu zbavit,
proto se tvé city musí rychle spravit.
Nechci, aby se někdo jako ty, kvůli mně trápil.
nechci, aby sis kvůli mně svůj život ničil.
Jen jsem chtěla říci, že to nechápu.
Nechápu tenhle svět bez spravedlnosti a stále se po objasnění sápu.
To je tedy vše, co mohla jsem sdělit.
Jen ještě... chtěla bych to změnit...