Ve smyčce

"Ještě jednou neuškodí,"
opakuji si tahle slova,
"zvlášť když je to naposledy,"
a zahájím tu píseň znova.

"Poslední na rozloučení,
nikdy k nule nepadnu,
píseň znovu neuslyším,
zpívat zase nezačnu."

I dnes lžu si od začátku,
již mě těší dávky not,
ani nevím, že se směju,
ani nevím, že mám dost.

Noty, tóny znějí v těle,
do rytmu jim hraje dech,
jak je hlava v šťastné mlze,
v uších slyším jen svůj tep.

Však brzy ztichla hudba písně
a zbyl mi jenom můj tichý hlas:
"Proč hrála jsem ji opět vlastně?"
a lítost s výčitky přišla zas.

Po dohrání prohlásím:
"Nepoddám se znovu tónům,
už je k sobě nepustím,"
sama věřím těmto slovům.

Žiji dále za ticha,
jiní si přesto zpívají,
ruka má se otřásla,
z povzdálí je sleduji.

To, co slyším, není ticho,
to, co cítím, je jen závist,
stýskat po hudbě se začlo,
melodie smysly tráví.

Stále si říkám: "Nezazpívám,"
však pohltí mě mlhou touha,
když noty k písni vyhledám,
"nezazpívám" svůj význam schová:
"Ještě jednou neuškodí,"

-říjen 2020