Pomerančové nebe
Pomerančové nebe
Plná nikotinu,
Hledím támhle do dáli
Kde pomeranče zrály.
Už zas jsem jen dcera něčí,
Co má spoustu vlezlých řečí,
A otázky na tvou víru,
I když věří jen vesmíru.
Teď už se necítím sama,
Ani v noci, ani z rána,
Lepší v celibátu žíti,
Než se dusit v dětské niti.
Komentáře (9)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Básničku cítím jako subjektivní terapii. Z psychologického hledisku v záplavě přemíry pocitů je lepší se takto vypsat a mluvit tímto prostřednictvím o tom, co duní a nenechat to doutnat ještě více.Lidská duše je hodně zranitelná a potřebuje ze sebe určitý plast recyklovat. Tak to cítím.
21.04.2022 07:24:35 | mkinka
Docela komplikovaná pro pochopení.Je v tom jistá nekonkrétnost(pro ščtenáře) a také kostrbatost...bez přímky sdělení a poslání. Nepiš o sobě , ale o životě a přirozenosti, strastech a starostech, bolesti, štěstí a lásce.
13.04.2022 21:07:47 | Krahujec
Mnoho, holt občas autor nechce, aby čtenář pochopil :)
A nepsat o sobě, ale o životě, bolesti, lásce, atd... Není to všechno snad mojí součástí? Nejsem to já?
13.04.2022 21:48:22 | Amiradi