Měsíční sonáta I.

Stejně jako Petr
v předpokoji smrti
a v očekávání rána ran
zapřel jsem bílé křídlo anděla,
které zakrývá mou tvář.
Štěrbinou mezi peřím
prolévám jantarovou žlučovitost,
jako bych ústy ohledával
prázdno.

Možná, že fis moll
není ta správná tónina.
Jenže právě v triolách
Měsíčního svitu
je touha tak bolestná.

To, co mi protéká mezi prsty
jako protoplazma
se v pivní pěně
mění v obrazy,
které jsem chtěl smazat.
Viděl jsem jak se Šárónská růže
s ubývajícím alkoholem v krvi
proměňuje
na bestiální samičku
a jenom přestálá víra v mateřství
dodává poslední zbytky
patřičnosti našim souložím.

Možná, že fis moll
je pro tuto opilou chvíli
naprosto nevhodná.
Jenže tvá tvář
se objevuje za každým tónem
jako čárka uprostřed souvětí
a já počítám slova,
která jsem ti nedokázal říct,
tak jako jsem do tvé duše
neuměl velhat
blaženou víru
           vneposkvrněné početí.

Pivo, které má ústa nejsou
schopna pojmout,
stéká na triko a na kalhoty
a vytváří mapy zemí,
které nikdy nenavštívím.

Sem tam mi v krku
uvízne peříčko
z andělského křídla
a já je vykuckám
společeně se zvratky,
jako bych se zbavoval uplynulých let.

Možná, že fis moll
je zrovna tónina touhy.
Naplniklas mě štěstím
zrovna tak po okraj,
jako se hroby naplňují hlínou
a tak v naprosté beznaději
mýtím tu prázdnotu
v sobě.

            15.9.1988