Touha

Vzdálená je zem
a v ní je má touha,
jak dlouho mám tu sedět sám
a čekat.

Kolik dnů tu jsem,
ta doba je moc dlouhá,
mysl se nevzdává, přesto mi zůstává
jen čekat.

Kolik nápadů, tolik zásahů
si vynutila moje cesta,
když u lodi sedávám, možnosti hledávám
a čekám.

Zpátky, zpátky,
navrať se k nám domů,
když slunce zapadá, mou mysl napadá,
že letím.
Zpátky, zpátky,
slyšet zas píseň zvonů,
touha pradávná mé vjemy nabádá,
že letím.

Touha má jak dým,
se teď v závojích tmy ztrácí,
jak čas ubíhá, mně dál nezbývá,
jen čekat.

Dvojče mé, můj stín,
mou naději dál k životu vrací,
ke mně promlouvá, rady rozdává,
jak čekat.

Kolik dlouhých dnů, tolik zvláštních snů
mně vnutila má touha,
když večer usínám, ve snech svých vzpomínám
a jen čekám.

Zpátky, zpátky,
navrať se k nám zpět domů,
když vyplouvám, naději schovávám,
že letím.
Zpátky, zpátky,
slyšet zas vítr v korunách stromů,
když kroužívá, má myšlenka ožívá,
že letím.