Měsíční sonáta III.

Stejně jako Petr
v předpokoji smrti
a v očekávání rána ran
slyšel jsem hřeby
pomalu se vkrádající do masa.
Jestli jsem klečel,
byla to lež,
neboť má ruka nacházela oblosti,
které se okázale měnily
v ucho půllitru.

Možná, že fis moll
není zrovna ta správná tónina,
neboť nostalgie
se nehodí pro chvíle štěstí,
jenže to, co je na obzoru,
má mlhavé obrysy.

Co se nemělo stát,
připlulo po pivní pěně
a já jen tupě zíral,
jak se růže Šárónská
s přibývající střízlivostí
mění v balvan smyslností.

Možná, že fis moll
je pro tuto chvíli
naporosto nevhodná,
jenže tvá tvář
se znovu a znovu vrací
za každým tónem,
stejně jako se neustále opakuje
božské gesto tvoření.

Já se však potápím
do frašky nevědění.
Vždyť právě na slunci
je lež tak pravdivá.
Lože pokořené alkoholem
po ránu voní
souloží a zvratky
a hlava, jež dávno nebolí,
má strach z odpuštění
a bolestného svědomí.

Možná, že fis moll
je tónina touhy
a tak i mé vlasy
hledají cestu větru,
zatímco se tělo vzpěčuje.

Naplnilas mě až po okraj?
jako se hroby zvírají hlínou.

Mám plné oči - nevidím.

             26.10.1988