Poslední slovo

Vítr fouká, žene vpřed světlé listí v černé tmě.

A Já se loučím v podvečerní hodině.

Hluboko do temné dáli mé srdce upadá.

Je to jako první jarní námraza, která pokrývá prázdné cesty.

Muž v plášti ke mně přistupuje a jiný osud mi nyní slibuje.

Do tváře mu nevidím, neboť jeho šat halí temný dým.

Ruku mou si s sebou bere a nechává přitom dveře otevřené.

Já vstupuji za ním do nekonečné dáli a necházím zář Měsíce v mlhavém kraji.

V těle najednou cítím neskutečnou bolest a tělo mé padá k zemi.

Pokládám si najednou otázku, co tedy doopravdy je mi?

Červenou louž mé oko znenadání spatří a já koutkem oka zaregistruji velké ostří.

To muž jde proti mně a ruce krví má zmáčené.

Hlava má do mdlob upadá, je to taková malá jarní únava.

Není tu nikoho, kdo by v sychravém to dni, objevil ztracenou mou duši jako první.

Tělo později v černé skříni je vezeno a ty ptáš se mně na jméno.

Rty mé však stále tiše jsou a ty stačíš mi říct své poslední - nashledanou...