Náhodné setkání.

Náhoda naše cesty propojila,
začátek jara – den teplý byl.
V parku jsi pod akáty snila,
já se tě oslovit odvážil.

Zlehka se tě dotkla moje dlaň,
jak jen dlaň dotknout se může.
Ty‘s poslala mi pohled, jak raněná laň,
a kolem nás rozkvetly růže.

Závoj noci k zemi padá,
stíny v šeru pomalu mizí.
Jak poznám, že mě má ráda,
jak poznám, že nejsem ji cizí ?

Větve stromů se nad námi sklání,
jakoby chtěly naslouchat.
A pak možná, brzy za svítání,
svědectví ve větru zanechat.