Korunám krále

Tekutina svírá pevným stiskem čepel,

která zatím slouží jako chladná zátka.

Příbuzní již brzy rozptýlí tvůj popel,

nikdo ti totiž nechránil zadní vrátka.

 

Dvořanské pletichy vrtkavé jsou,

odměnami hýří umrlčí služebníci.

Chceš-li zachovat si hlavičku svou,

včas prohlédni, kdo jsou tví společníci.

 

Lze snad postavit impérium na lži,

ve strachu z nikdy nevyřknuté pravdy?

Jak loajální pak můžou být muži,

smrtelně zasažení mocností té křivdy.

 

Že místo plných sýpek a slibů blahobytu,

ohlodávají krysy posledních stébel zbytky.

Jak jinak tedy splatit onu zpronevěru,

než krůpějemi krve, až do poslední kapky.

 

Kdo viníkem se stává, kdo lid do chudoby uvrhl,

a jak lze tímto faktem siroty nakrmit?

Kdo pytle s obilím tak dychtivě roztrhl,

a rozhodl se tím nebohé chudáky usmrtit?

 

Zimy zlé přešly a lid tak uzřel světlo budoucna,

civilizace, které zvítězily nad hladem a chudobou.

V úžase tak človíček stojí před velkolepostí jsoucna,

hnisající trn v oku je mu však slušivou přilbou.

 

 

Že přes všechen svůj pokrok, všechnu svou krásu,

svět neschopen je vymanit se z pout podružnosti.

Že přes všechen svůj výkvět, všechnu svou spásu,

nadále všechnu moc nad lidmi necháme vrchnosti.

 

Hlavy u koryta přec se mění!

Každý příležitost rozhodnout má!

Víc pokrokový režim ještě není!

Moc pouze v rukou lidu dřímá!

 

Přátelé a čtenáři mí milí, jak sladkým jste mi medem.

Užívejte plnými doušky výdobytků dneška.

Opíjejte se lidským štěstím a nekonečným blahem.

Přeji vám všem jenom plná bříška.