Svět hor

Za oknem velikým,
svět plný hor,
nerušen níkým,
daleko mor.

Ve tmě svítí,
sníh bílý,
v lese, v dáli,
slyším vytí.

Stromy ledem ozdobeny,
jen zvířecí stopa,
nikdy lidská bota,
svět ničím nerušený.

Hlasitě vítr hučí,
doprovázen vánicí,
hluboko pod sněhem květiny luční,
hluboko pod sněhem zářícím.

Uprostřed horského světa,
stojí dřevěná chata,
taktéž sněhem poseta,
na sobě dvě okna kulatá.

Ticho je v mé duši,
ticho je i v horách,
není zlost, není strach,
nikdo na dveře nebuší.

Vůně smůly hořící,
rozlíná se chatou,
špatné myšlenky pálící
ohněm - rukou svatou.

Odraz se na mě zasměje,
na okně převelikém,
pořád jsem pln naděje,
ve světe hor tichém.

Praskající krb a peřina,
co víc si můžu přát?
Za oknem nádherná krajina,
stačí zavřít oči a spát.

Už nemám strach z neznáma,
už nemám strach ze smrti,
je mi jedno, co je nad náma,
co dnes mou duši pohltí.

I hory jsou stále tišší,
za větrů ustávajících,
to jediné, co se nelišší,
jsou stromy kývající.

Poslední zavření očí,
poslední zaznění hudby,
naposledy se loučím,
konec života-skladby.