Mávání osudu

Nad svítáním, nad vavříny,
nad potem a prací dřiny,
pravda k nám všem trpce hledí,
na to marné lidské smetí.

Čas se valí, roky plynou,
a lidské sny v slzách hynou.

Nad náhrobkem či v popelnici,
s vlastní smůly učebnicí,
bez lásky či s lásky zradou,
každý jeden nebo více,
jsou jen pravdy smutné svíce.

Vítr přijde, tak jako vždy, zhasne svícím jejich snahy,
nedospějí vykoupení, jen své touhy rozmnožení.

Ostatní pak v hladovění,
chtějí co chceš k přejídání.
Nikdo nikdy dosti nemá,
až smrt sklidní ta přání tvá.

Přijde, bez chuti či se zvrácenou, většinou v strach obestřenou,
něco vezme, ale nechce.... nic víc nechce, už nikdy, žádné vzpomínky.