Víla

Ta dívka, rodící se měsíčním svitem,

byla snad iluzí, snad pouhým citem.

Snad pouhou domněnkou, či trochu blud,

tenounkou halenku a mě halí stud.


Brodí se rákosím, tiše a bosky,

stavím své spřežení a bojím se vozky.

Co když to uvidí a bude ji chtít?

Musel bych vozku zastřelit.


Víla tančí při úplňku,

obskakuje lesní tůňku,

něžně, ladně s noblesou,

kam ji rána odnesou?


Jezdil jsem tam každý večer,

smál se, někdy ale brečel,

tiše o ní sníval,

a každou noc se díval.


Kdo stvořil tu něžnou vílu?

Kdo jí vložil temnou sílu?

Kdo ji přiměl tancovat,

radovat se, milovat…


Všimla si mě jednou víla,

však do tmy se nehalila.

Přišla před mé spřežení,

prý mi život promění.


Mám sesednout a jít jen za ní,

prý se stane mojí paní.

Po vteřině uvážení,

tento svět už pro mě není.


Nemohl jsem odolat, ladné krásné víle,

odmítnout i nejkratší společné chvíle.

A nechal jsem se odvézt k lesu,

dál už tělo neponesu.