Když holky vyjou na Měsíc

Na zastávkách rtů se ještě sráží dech
a na srdce nám znovu padá sněhobílo.
Kam - ? Snad do zbytečna zatratils‘ náš smích.
Dnes neunesu zasvé brané každodenní klapky na očích.

Dnes, když dávno mrtví hadi znovu pokoušou
můj večer skončí dříve než by měl.
Jen dýchavičně
popel s dechem smísím,
(nic se přece nestalo)
...a usměju se ještě falešněji.

Zakopávám.
všechny cesty zdají se mi náhle mylné (, slepé)
a obloha zlátne (zmrzlým petrklíčem)
znovu stejně jiná
jako... KDYSI(!).
(jako dnes)

Zlámali jsme
cosi
asi
kdysi
převelice účinně a přesně.
...víš?
Ty zamlčené otázky...

Čím dál tím víc stejné obrázky
zas povlávají samy od sebe
asi
komusi
v hlavě.

Vymeteno.

Jak sníh, tak mráz a teplo odfoukalo
zaslepené vzduchoprázdno
kam se jen dalo....

Přeplněné břicho vzpomínek,
kde i pranicotný kamínek
přiloží dřevo na hranici
Úplněho Měsíce
(tak nevýslovně doslova)
rozřízne všecko zas (a znova vpůli)

To se vám to řekne:
„Nekřičet“
či „život osnovat“...

Ach, jak dostat na líce
jen další facku
za křídla racků od Vltavy.
(Za další měsíc, co se neoslaví.)