boj neboj

Tupý meč, rozpadlé brnění,
v ruce křeč a v nohou třesení,
rychlý dech, až v uších tepání,
má mysl už myslet nestačí.

Proti mě ostrá břitva, zářná zbroj,
-pro něj tohle není boj-
oči, které ze mě nespouští
a mysl, v které chybí váhání.

Mé oči s jeho se nestřetnou,
na meč či zbroj snáze se zabodnou,
ty jasnou záři odráží,
a moji mysl tím jen zamlží.

Já první ostřím promluvím,
přes zbroj ho však nezraním,
"Ještě jednou hlasitěj,
tvou snahu nikde neslyšej!"

Druhý pokus, spíše trapný,
co udělat sám už neví.
Hledím spíš jen do země,
meč se hýbe beze mě,

oči přikované k těm jeho,
samo se hýbe moje tělo,
vidím jasně jeho zmatení,
jak ignoruji všechna znamení.

Zatímco útočím, stojí na místě,
hledí na mě teď značně nejistě,
přesto mi jistě odpoví,
čímž mysl více zamlží,
zlomí můj meč,
rozrazí zbroj,
-tohle pro něj prostě není boj-

kymácím se v mlžné myšlence,
břicho mé se tiskne k záštitě.

-srpen 2020