Jan Skviřín: Vůně

Když ve snu
prošla kolem žena po chodníku,
tu za ní vůně tryskla
jak z trsů dávných lesních jahodníků
a byla plna nadějí a díků
i životů naplněných svody
a cest končících příliš hlubokými brody.

Krajina noční je jako snová zem,
v níž tma zaplašila den,
když zbylo jen
stříbrné světlo měsíce
a v zemi koster tisíce.

Paprsky svítí leč nehřejí,
když málo zbývá nadějí.
Když pravda s láskou umírají
a odcházejí poslední,
tu přece ještě zanechají
jak dítě svoje
věčnou naději.

Díváš se na svět
noční tmou
svou poslední milou
jedinou.
Díváš se,
oči zavíráš,
když do svých snů
se ubíráš.
Do minulých vůní
z dětských dnů,
co vcházejí do dospělých
tvých snů.