*-*Tak snad někdy příště
*-*Tak snad někdy příště
Ještě je léto
a růže kvetou
obilí z polí zmizelo
místo teplého slunce
mračí se nebe
prý asi na opilce
kteří jsou
čajem s rumem zahřátí
když chladná zem
zastudí do gatí
jak se na břehu řeky sedí
a jestli berou se hledí
a taky sem tam
na ty koupající v trenkách
jak rychle z vody vyběhnou
chladem se třesou
v kolenou
pak do deky se zabalí
my se jim vážně nesmáli
tak jsme se zvedli
ta tráva už fakt studí
a taky koukat už není nač
místo pstruha
bude uzená makrela
očko,nebo zavináč
udice už je dávno složená
a já jsem z té básně zmožená
ale to asi kecám
i když ani ne
nápad už na verš nemám
...něco mě napadne.
~~~~~~~~~
Komentáře (7)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Však další verš už je na řadě, ty neponecháš nic náhodě, máš je v malíčku, dáváš je do pohádkového Špalíčku- pohádek:-)
16.08.2022 07:11:52 | CULIKATÁ
Víš Květko, mám rád soudobou poezii. Ale zároveň tak rád ten děj laskavého a všelidsky empatického pohledu na zdánlivé zběžnosti... Hřeje z takových veršů nevykalkulovaná múza a láska k nuancím života. Asi to má každý jináč. Ale mě to tak prostě kmánsky oslovuje. (Jen nabob si myslí, že alespoň gen kmána v sobě nemá a může jej zatracovat.) Díky, že tu svým pohledem tvoříš.* Je tak málo prostých a žádoucích tónů v poezii, kterých člověka v mašinerii světa může konejšit. Lidskost nemá jen jednu grimasu tváře. Má i laskavej úsměv a vrásku prostoty!* Bez toho tratila by se její autentická podoba. A tak tomu v poezii dáno, tak múze čest*
15.08.2022 23:54:45 | šerý