Mrvijou vesnicu

Vesničko zastrčená

v koutku moravské Vysočiny: 

Co je to s tebou? 

Znám tolik tvých podob:

 

Sluncem zalitá,

v hávu též tuhé zimy, 

ale vždy s kouzlem. 

Půvabem člověčiny.

 

Kdysi stavěly tě

ruce sedřené, a dlaně od hlíny.

Starý mistr, dávno již zvečnělý 

měl každou cihlu v rukou. 

 

Roky plynuly,

časy se měnily.

Ty ostávas stále,

a vzpominky - ty živíš dále.

 

Na to, co bylo první

v životě.

První rozbité koleno,

i první láska ... 

(však víš, ta hnedovláska od sousedů)

 

Ale tvé kulisy už se mění.

Chalupa nejedna pustne,

jiná jde rovnou k zemi, 

a hlas pamětníkův hlesne: 

 

„Mrvijou akorát vesnicu.“