František Filipovský

Tati, pojď na náměstí,
připomíná se tu František Filipovský.
Přeci se narodil v Přelouči.
Zpívají a oslavují ho.
Táta vzal mě červenou škodovkou
a jeli jsme cestou nevelkou.
Na chvilku rozloučil se se zahrádkou.

Nelitoval přece,
byla bych jinak otravná
a věděl, že poslouchat mě se nechce.
Už je to dávno a čas odvál plátno.

Já byla spokojená
a to za to stálo.
Mohla jsem říci,
že byla jsem tady
a život byl kultura
i duše netrpěla hlady.

Tak vzpomínám na hezké chvilky
v sobě té umíněné holky.
Stačilo málo,
aby jí nic neuteklo.

I divadlo hrála,
že jinak nechce jíst,
prostě musela tam být.
Děti jsou radost, řehole i smích.
Rodiče nás krotí z kopce na saních.

Tati, přijedeš mi naproti na nádraží?
To víš, že jo, jen nesmím pivo pít.
U kempu si dáš zmrzlinu
a můžeš zase malá být.

Květ tká ve stavu dialogů,
myšlenky jdou nahoru i dolů.
Slunce zpívá do posledního tónu.
Občas jsem slon, co běhá na červenou.
Ty mávneš rukou a žije se dál.
Nemyslíme na to, jak utíká čas.
Polykáme minuty a dobro v nás.