Doteď ti anatomie zázraku nic neříkala

Všechny ty drobnosti jsi považoval jen za něco
co se nevyhnutelně muselo stát
myslíš
že doteď mi anatomie zázraku nic neříkala?

to co vidíš kolem je dědictví po tobě kterého si často nevážím
někdy se s tím
nedá žít

nemáš žádný důkaz
jenom ten nestálý pocit - že rozumíš obětem zimních večerů a stínů pod schody
i ty
máš v sobě cosi co vzdáleně voní
jako stará skoro zapomenutá víra v kohosi

najednou si něco uvědomíš
kostelní lavice v nás je z černého dřeva
klid v tu chvíli definuješ tvarem ovocného sadu s opadaným listím
v kloubech ti skřípe prach a zcukernatělý med
připomíná ti
jak těžko se zůstává tam
kde nic neznamenáš.