Večerní Abaddon

Abaddon zná to světlo dobře,
a ví co za ním se skrývá,
však je jen skořápkou zemské modře,
dál se málokterý smrtelník podívá.

Tak s třeskem v prach a v bláto světlo padne,
když drak v očích moudra se zábleskem,
z výšky na věřící muže slétne.

A ruka už bez šancí,
zbraň o zbroj tu černou zlomí,
když tělo se navrací,
do sedla a bez vlády.

Nežli další ostří sekne,
tak se rytíř v bláto smekne,
bez glancu a bez vlády,
však co by zmoh, bezhlavý....

Pařát větší jeho hlavy,
končí píseň mágovu,
když s ní v drápech tělem mává,
rudě barví oblohu.

Bez jezdců, jen v stínu prchat mohou,
koně krásné, u hub s pěnou,
a tak než tam zemřou strachy,
to potrvá jenom chvilku,
je po všem tom hrůzném boji,
přichází čas odpočinku.

-------------------------------------

Bez končetin, bez žehnání,
za pravdu a míru přání,
s láskou lidskou v paměť vrytou,
leží tu, a ležet budou.... až do svítání.

Pak přichází zmrtvýchvstání.