Zdali pak vzpomenete

 
Zdali pak vzpomenete někdy na mou tvář,
Vy dámy, kterým naivně otvíral jsem dveře,
pro některé jsem byl jen špatný lhář,
a pro jiné zas, jen partner při nevěře…
 
Zdali pak vzpomenete někdy na mé ruce,
když se Vás ve tmě jiný, či jiná dotýká,
ochotné pomoci či tlouci o stůl prudce,
vždy, když se objevila, Vaše kritika…
 
Zdali pak vzpomenete někdy na mé tělo,
pro jednu tlusté, pro jinou zase hubené,
však se Vás za ta léta taky nasvádělo,
mnohdy jen alkoholem a kouřem živené...
 
Zdali pak vzpomenete někdy na mé srdce,
co tlouklo prudce pro každou z Vás,
děravé už je, jako špunt po vývrtce,
snad všechny žijete si, beze mě snáz…
 
Zdali pak vzpomenete někdy na mé básně,
co v nocích bezesných já Vám tajně psal…
V nichž pro Vás napsáno vše, je tak jasně,
když se mi onen pocit zvláštní, ze srdce dral...
 
Zdali pak vzpomenete někdy na má slova,
nebo snad na lži, co stihl jsem vám říci,
a zdali některá z Vás chtěla by, jste znova,
mě s holým zadkem zase, pobíhat po ložnici...