Přežitý zvyk

Večer co večer sápe se z hlíny
nebožtík páchnoucí v pohybu líný.
Do kůlny spěchá sekati dříví,
červy vpletené do řídnoucí hřívy.

Z hřebu sekyru do ruky chopí,
trocha rozkladu na ní vždy ulpí.
Pak seká dříví, co vlastní sil,
děravý hrudník vzdýmá se v kvil.

Žena spícím mužem třese
„Vstávej, muži! Vstávej přece!
V kůlně nám někdo šramotí cizí!“,
to už muž s motykou do noci mizí…

Ruku v ruce do temné kůlny:
tma jak v pytli, večer je smolný.
Na krok není nocí vidět,
chyby se skryly, za co se stydět?!

Rytmicky v taktu létají třísky.
Budí se nespavci z půlnoční vísky.
Žena krčí se ve stínu muže,
ten hrozí pěstí, ,,Stáhnu ho z kůže!“

S motykou v pravé do kůlny vstoupí,
ledva práh za ním, ránu rek koupí.
Ze zdi padá kladivo právě v onu chvíli:
Od čela se odrazí, žena strachy šílí!

Zkrvavený muž sotva plete údy,
bloudí, chroptí, před zraky bludy.
Ke špalku s mrtvým jistě cílí,
žena i nebožtík, jak stěna bílí…

Mrtvý plesnivící, téměř nevidomí,
ruka bys řek, že se hnedka zlomí:
Pozvedá se, poté ťal
a hlavu z ramen muži sňal.

Žena křičí, bere kramle.
Běží nocí, avšak náhle -
padá v náruč vlhké díry,
mrtvého hrob, v něm vůně síry…