Den s mámou

Stála a chválila berle.
Šťastná, že to jde.
Pak přišla řeč na nemocnici,
že vedle ní ležela jiná paní,
co nemluvila a i přesto jí ráda měla.
Bylo jí přes osmdesát.
Sestra měla nedočkavý hlas
a ptala se jí,
zda je Ukrajinka nebo Ruska.
To ona cítila tíseň,
co nosí v sobě i děcka.

Sestra odešla,
že jí na tom nezáleží
a ať si to nechá.
K mámě zašeptala, že je z Milovic
a prý dál nemůže říci víc.
Má to tu ráda
i její vnuk je tu šťastný.
A volá mu po telefonu,
že je jí smutno bez něho.
Dádulka, jí uklidňuje,
i když návštěvy jsou zakázané.
Den provázeny a vše se přežije.

Máma ještě mi říkala,
ať se jí ozve,
až dorazí domů.
A ona tajemství si nechala.
Za národnost se styděla.
Je spíše Češka za ty roky.
Jen přízvuk jí zůstal jiný.

Máma ještě přemýšlela,
že její vnuk byl jako náš Péťa starý.
Také kluk pěkný.

Zážitky postel dělají lehčí.
V zármutku i bolesti každý jsme křehčí.