Sen XI. – Foraminis in mundo

Dvě křesla proti sobě,
v jednom si sedím,
však tak prázdná jsou obě…

V jednom si sedím a hnípám,
pozorujíc zasněně zasněnou krajinu
v podvečerní nostalgické náladě,
se sluncem utápějícím se
ve smutku a oparu na obzoru.
A v tom soumraku všeho
po špičkách zcela neslyšně
přišla z temnoty nepozorovaně
krásná Temná Noc.
S úsměvem a bez rozpaků
usedla do křesla naproti mne,
v temně modrých šatech
s našitými třpytkami hvězd,
s boa temných péřových mračen
nad hlubokým dekoltem mléčné dráhy
a téměř zahalujícím stříbřitou brož
bledého stydlivého Měsíce.
Temná Noc
zcela bez ostychu a zábran
doširoka rozevřela svá temná stehna
v temných punčoškách nočních stínů,
a poodhalila temné kalhotky
lemované krajkovím
posledních červánků.
Vzápětí se ozval drsný zvuk
trhající se tkaniny,
a z pod rozervaného temného prádla
v temnotě klína rozcapených stehem
na mne hleděla temná černá díra.
Čím
nevím,
však něčím,
nezměrnou silou
mne mocně a uhrančivě
přitahovala blíž a blíž k sobě,
až nejen kus mého já, ale já celý
jsem v ní pozvolna ale jistě začal mizet,
mé ruce se ještě křečovitě držely opěrek
tak pohodlného křesla konvencí,
však tělo zrůdně natahováno
onou šílenou přitažlivostí
už bylo pohlcováno,
až zcela zmizelo
v černé díře
rozkroku
Temné
Noci,
do obrácené strany světa…

<>

Nažasaz oukcimsagro ízolpmi
neluochs od akčíbulk
mesj lejyv, lzeřhyv, lunksyrtyv
z évinlso élíb yríd
izem imýntsolěb ynhets
ohénsaj a ohélíb end
omířp od ohélíb alseřk,
a olyb indelíban,
ež mesj edz más.

Dvě křesla, prázdná obě,
v jednom si hovím,
a opět cos hledám v sobě…