Balada o lampáři

Ve stínech Stínadla,
a v jasu luceren Druhá Strana,
je mi tak šest,
a ještě nevím jak zvonívá hrana,
pod Folimankou
si město už na noc duchny stele,
a pod lampou plynovou
úsměvem se mi starý lampář směje…

Snad podzim byl,
s tátou večerní Prahou jsem se toulal,
v ten šera čas
já snad poprvé lampáře viděl a koumal,
jaké to asi je,
tím dlouhým bidlem dát světlu lampy žít,
a klukovsky zatoužil jsem
aspoň jednou svět prozářit, lampářem být.

Jen slov pár
táty s lampářem, snad víc očima řečených,
a již tyč v malé dlani svírám,
„No, tak to zkus, snad nepřejde tě smích“,
a já s hlavou vztyčenou
až v nebi sváděl boj, háčkem očko hledal,
by věčným plamínkem
temnému městu svůj díl světla předal.

Oslněn světlem tím,
ještě tak jednou plynovou lampu probudit,
toužím a prosím tátu,
pojďme opět starého lampáře navštívit.
Však u lampy plynové
jen mladý muž s bidlem překvapeně děl,
„Zde žádný lampář
mimo mne po mnoho let lampy nerozžel“.

Snad byl to duch,
jenž Prahou chodil a město ze tmy svlékal?
Až po mnoha letech zvím,
bylo nás víc, kdo s tím lampářem se setkal,
a jako já s tátou
jen jednou pod lampou jsme jej viděli stát,
jen jednou, jedinkrát,
ač hledali jsme, a Prahu prošli tisíckrát.