Akt

U skráně skráň,
vyznání, obdiv, ten mam
je zašeptán,
a snem
když opětován,
u boltce ret a v dlani dlaň,
v šuškání vyzvání –
nepřestaň.
Hladí a ladí
rozkošnou tu loutnu,
krásou tvarovanou
pro hudbu rajskou.

Celý vesmír v pohybu,
dmutí mléčné dráhy,
ruka na ní,
snění nekonečné
ňadra mámí,
a ňadra mámí
rety k zulíbání,
v kůži bílé
ty hroty rudé,
a to chvění
v jemné tóny rezonuje
v akordu vesmírném.

V žáru těla tělo sálá,
ret spalující,
z očí plá, mysl jásá,
hřejí slova teplá,
rozkoš těl, duše spása,
krev ve varu působící,
rozechvělá, vřelá,
stehna bílá,
v údolí delta temná,
k přílivu zvoucí
pramen probuzený,
v klínu zaklíněný.

Noc s Časem
sen vykouzlila,
vlhkost mazlivá
ambru rozlila,
snít, bdít,
po boku bok, dlouze,
žít, být,
popustit uzdu touze
na prchavý
okamžik pouze,
jen jedenkrát…
a pak již napořád.

Slunce pohlazení,
v duši svítání,
v jasu Slunce zaplavení,
den vítá,
kdo prožívá,
kdo toužívá,
kdo vzpomíná,
kdo jen sní
o lásce naplněné,
že je s ní,
že je v ní,
že je jí.